IV.ÚS 2253/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2253/20 ze dne 22. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Vzdělávací institut Praha s. r. o., sídlem Švédská 39/107, Praha 5 - Smíchov, zastoupené JUDr. Petrem Kubíčkem, advokátem, sídlem Matoušova 515/12, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2020 č. j. 26 Cdo 4023/2019-210 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2019 č. j. 68 Co 207/2018-158, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 5, sídlem náměstí 14. října 1381/4, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 3. 5. 2018 č. j. 42 C 245/2017-95 určil, že výpověď smlouvy o nájmu nebytových prostor č. 53/0/OOA/09 ze dne 23. 6. 2017 je neplatná (výrok I.), a vedlejší účastnici jako žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 22 400 Kč (výrok II.). 3. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že "žaloba se žádostí, aby bylo určeno, že výpověď smlouvy o nájmu nebytových prostor č. 53/0/OOA/09 ze dne 23. 6. 2017 je neplatná, se zamítá" (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Městský soud vyšel ze zjištění obvodního soudu, že účastníci uzavřeli dne 22. 6. 2009 smlouvu o nájmu nebytových prostor č. 53/0/OOA/09 (dále jen "nájemní smlouva") na dobu určitou s tím, že dodatkem ze dne 25. 8. 2010 byl nájem prodloužen do 31. 12. 2019, a že vedlejší účastnice doručila stěžovatelce prostřednictvím datové schránky dne 10. 7. 2017 písemnou výpověď z předmětu nájmu pro hrubé porušení čl. IX. odst. nájemní smlouvy, podle něhož byl nájemce oprávněn přenechat jinému předmět nájmu nebo jeho část do podnájmu pouze po předchozím písemném souhlasu pronajímatele (dále jen "výpověď"). Porušení uvedeného ujednání vedlejší účastnice spatřovala v tom, že stěžovatelka přenechala bez jejího předchozího písemného souhlasu část předmětu nájmu do podnájmu advokátovi JUDr. Ondřejovi Sovákovi, který zde má zapsáno své sídlo a vykonává zde advokátní činnost. Tuto skutečnost považoval městský soud po doplnění dokazování na rozdíl od obvodního soudu za prokázanou, a proto dovodil, že výpovědní důvod je dán, přičemž vztah mezi stěžovatelkou a JUDr. Ondřejem Sovákem (založený smlouvou o spolupráci ze dne 30. 12. 2013) hodnotil s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu jako vztah podnájemní. Proto uzavřel, že stěžovatelka hrubě porušila povinnosti nájemce, přenechala-li v rozporu s čl. IX. odst. 1 nájemní smlouvy část pronajatých prostor do podnájmu třetí osobě bez předchozího písemného souhlasu vedlejší účastnice. 4. Dovolání stěžovatelky proti měnícímu výroku rozsudku městského soudu Nejvyšší soud neshledal přípustným podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť městský soud rozhodnou právní otázku posoudil v souladu s ustálenou soudní praxí, od níž neshledal důvod se odchýlit ani v předmětné věci. Nejvyšší soud dále uvedl, že v té části dovolání, která směřuje proti II. výroku rozsudku městského soudu o nákladech řízení, je dovolání stěžovatelky nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatelky v záhlaví uvedeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 5. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitkou stěžovatelky, že městský soud neprovedl důkaz výslechem advokátního koncipienta Milana Kučery pro nadbytečnost, a že městský soud neopodstatněně dotvořil skutkový děj, pro který není opora v provedeném dokazování, stěžovatelka napadla ve skutečnosti správnost skutkového (nikoliv právního) závěru městského soudu (že JUDr. Ondřej Sovák měl v části pronajatých prostor evidováno své sídlo a vykonával zde advokátní činnost) a uplatnila tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Přitom podle Nejvyššího soudu skutková zjištění, k nimž městský soud dospěl, nejsou vadná, tedy ve svém důsledku nepředstavují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť zde nejde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Nejvyšší soud konstatoval, že zjištěné skutečnosti naopak mají oporu v provedeném dokazování, neboť městský soud zdůvodnil, z jakých důkazů vycházel, jaké skutečnosti z nich dovodil i proč některé důkazy neprovedl. Nejvyšší soud dále dovodil, že dovoláním nastolenou otázku (posouzení vztahu mezi stěžovatelkou a JUDr. Ondřejem Sovákem jako podnájemního) vyřešil městský soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž neshledal důvod se odchýlit. II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že městský soud zamítl pro nadbytečnost její návrh na provedení důkazu výslechem Mgr. Milana Kučery, Ph.D., jehož potřeba vyvstala až v průběhu jednání konaného bezprostředně před vynesením napadeného rozsudku městského soudu. Takové odůvodnění považuje stěžovatelka za nevyhovující požadavkům kladeným na obsah rozhodnutí, v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 1437/07 (N 5/48 SbNU 41), podle kterého odmítne-li soud provedení důkazu, je nezbytné odmítnutí návrhu důsledně odůvodnit, v odůvodnění reagovat na námitky uplatněné účastníkem řízení, a to i ve vazbě na ostatní skutečnosti, které vyšly najevo. 7. Stěžovatelka dále namítá, že závěr městského soudu, který vedl k zamítnutí žalobního návrhu, je v přímém rozporu s listinným důkazem provedeným v řízení před obvodním soudem, a to se souhlasem s umístěním sídla, který JUDr. Ondřejovi Sovákovi poskytl nájemce bytu v domě na uvedené adrese, pan Jude Chukwudi. 8. Stěžovatelka dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12 (N 45/68 SbNU 449), podle něhož u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy beztoho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Městský soud v tomto směru podle stěžovatelky své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, když nepovažoval náklady vedlejší účastnice vynaložené na právní zastoupení za neúčelné. 9. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud porušil její právo na soudní ochranu, neboť její dovolání odmítl a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Nejvyšší soud se nevypořádal s výše uvedenými námitkami stěžovatelky, ani se "zásadními zjištěními zakládajícími důvodné pochybnosti o nepodjatosti senátu městského soudu". Stěžovatelka dále odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž zákonná úprava dovolání je sice budována na striktně tvrzených dovolacích důvodech (sic! dovolacím důvodu - viz § 241 o. s. ř.), avšak ani to nemůže nic měnit na ústavní povinnosti soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy). Stěžovatelka poukazuje na to, že rozsah neopominutelné ochrany základních práv Nejvyšším soudem vymezil nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), kde Ústavní soud mj. vyslovil, že z ústavního pořádku vyplývá, že jsou-li ve hře základní práva, musí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků poskytnutých zákonem, včetně dovolání k Nejvyššímu soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1