IV.ÚS 2259/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2259/20 ze dne 20. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem, sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2020 č. j. 30 Cdo 4119/2019-755 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2019 č. j. 30 Co 343/2018-683, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 87/98 se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit mu částku 81 824 000 Kč s příslušenstvím. Ta měla představovat náhradu škody na zdraví a na podnikání. Tyto škody měly vzniknout v důsledku zásahu Policie České republiky (dále jen "policie"), při kterém měl být dne 8. 12. 1995 zadržen stěžovatel, jakožto osoba údajně podezřelá ze spáchání trestného činu znásilnění. Zásahová jednotka policie se stěžovatele pokusila zadržet v jeho obydlí, přičemž došlo k přestřelce, ve které byl stěžovatel mnohonásobně postřelen a utrpěl vážná zranění, která mu neumožňují vést normální život. Současně došlo ke zranění dvou zasahujících příslušníků policie. Stěžovatel byl v této souvislosti obviněn ze spáchání pokusu a dále ze spáchání trestného činu znásilnění. Při vyšetřování mu spáchání uvedených trestných činů nebylo prokázáno (viz blíže sub 3) a trestní stíhání tak bylo zastaveno. 3. Okresní soud rozsudkem ze dne 13. 4. 2018 č. j. 7 C 87/96-611 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částky 395 760 Kč s příslušenstvím (bolestné) a 266 400 Kč s příslušenstvím (odškodnění za ztížení společenského uplatnění). Co do zbývající částky žalobu zamítl. Okresní soud dospěl k závěru, že zásah policistů byl neoprávněný od samotného počátku, neboť k zásahu policie přistoupila v době, ve které již měla (nikoli zásahová jednotka) důkazy (lékařskou zprávu) nasvědčující tomu, že k uvedenému znásilnění nedošlo. Poukázal na to, že k totožnému závěru dospěl i Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v rozsudku ze dne 14. 6. 2012 č. j. 36 C 201/2011-780, kterým rozhodoval o náhradě nemajetkové újmy, způsobené zásahem a následným trestním řízením. Policie byla informovaná o stálém pobytu stěžovatele a neměla s jeho chováním žádné negativní zkušenosti, přičemž nehrozilo nebezpečí z prodlení či jiné nebezpečí. Policie navíc v takové situaci nedůsledně zjistila pohyb dalších osob v domě. Zásah byl tedy neadekvátní situaci a v zásadě neprofesionální. Okresní soud přitom neshledal, že by si stěžovatel svým chováním zavinil zranění sám. Především zásah neměl být vůbec proveden. Podle provedených důkazů pak policie před zásahem neučinila výzvu k opuštění domu. Nebylo prokázáno, že stěžovatel musel policii vidět, resp. identifikovat jako policii, použil-li střelnou zbraň. Jednal tedy v nutné obraně, veden snahou chránit sebe a svou rodinu. Podle okresního soudu by pak bylo stanovení bolestného a ztížení společenského uplatnění podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění účinném do 1. 1. 2002 (dále jen "vyhláška č. 32/1965 Sb."), při ohodnocení jednoho bodu částkou 30 Kč, v rozporu s dobrými mravy, a to vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu (délka sporu, pochybení policie, inflace). Soud proto použil vyhlášku č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 440/2001 Sb."), která jeden bod ohodnocuje částkou 120 Kč. Znalecký ústav stanovil bolestné na 3 298 bodů, což podle krajského soudu odpovídalo povaze způsobených zranění. Uvedené ohodnocení nikdo z účastníků nerozporoval. Při hodnocení ztížení společenského uplatnění vyšel okresní soud rovněž ze znaleckého zkoumání, které jej stanovilo ve výši 2 220 bodů, což odpovídalo ostatním důkazům. Naopak v části domáhající se náhrady za ztráty v podnikání okresní soud žalobu zamítl, protože stěžovatel nikterak nespecifikoval, jak došel k požadované částce 31 824 000 Kč, a to ani poté, co byl k tomu soudem vyzván; tedy neunesl důkazní břemeno. Prokázáno bylo pouze to, že stěžovatel provozoval mezi roky 1986 a 1997 taxislužbu na území Srbské republiky, avšak neprokázal výdaje a příjmy tohoto podnikání. Z ročního základu pro pojistné nelze v tomto směru vyjít. 4. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu v té části rozsudku, jíž byla stěžovatelova žaloba zamítnuta. Výroky, jimiž byly stěžovateli přiznány výše uvedené částky, změnil krajský soud tak, že žalobu zamítl v části 345 420 Kč s příslušenstvím (u bolestného) a v části 166 275 Kč s příslušenstvím (za ztížení společenského uplatnění). V odůvodnění rozsudku se plně ztotožnil s hlavními skutkovými závěry okresního soudu. Skutkový stav byl podle jeho názoru zjištěn v dostatečném rozsahu. Podle názoru krajského soudu je však třeba v dané věci aplikovat vyhlášku č. 32/1965 Sb. Poukázal na to, že Nejvyšší soud v minulosti opakovaně připustil oprávněnost aplikace uvedené vyhlášky při rozhodování v době účinnosti nové vyhlášky. Vyhláška č. 32/1965 Sb. nebyla obecnými soudy ani Ústavním soudem nikdy prohlášena za neústavní a je běžně aplikována. Krajský soud sám neshledal žádné důvody, pro které by měl postupovat podle čl. 95 odst. 1 Ústavy. Při bodovém ohodnocení pro určení bolestného vyšel krajský soud rovněž ze znaleckého posudku, ve kterém již byla zohledněna dlouhodobá a komplikovaná léčba zdvojnásobením počtu bodů. Bolestné tak odvolací soud určil na částku 50 340 Kč. Při určení náhrady za ztížení společenského uplatnění odvolací soud uvedl, že s výjimkou poranění břicha mohou být všechny následky poranění relativně minimalizovány. Ke zranění došlo v produktivním věku žalobce, šlo již ale o zralý střední věk. Stěžovatel je s obtížemi mobilní, komunikuje, je schopen minimálně základní samoobsluhy a není zcela vyloučen z veřejného života (znalec nevyloučil ani rekreační sportovní aktivity). Žalobce byl bez zjištěných omezení schopen absolvovat dlouhodobý výkon trestu odnětí svobody a sám v roce 2011 označil svůj zdravotní stav jako dobrý. Jedinou výjimečnou okolností, vedoucí k mimořádnému zvýšení odškodnění, jsou podle krajského soudu okolnosti vzniku zranění (neprofesionální zákrok policie), které odůvodňují zvýšení částky na 7,5násobek částky odpovídající bodovému ohodnocení. Vyšší ohodnocení by neodpovídalo judikatuře (např. desetinásobek základního ohodnocení přiznal Nejvyšší soud trvale ochrnuté osobě a osminásobek vrcholovému sportovci, který musel ukončit svou kariéru). Za přiměřené odškodnění tak krajský soud považuje částku 100 125 Kč. Krajský soud rovněž potvrdil rozsudek okresního soudu v části o náhradě škody, která měla stěžovateli vzniknout při jeho podnikání. 5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Konstatoval, že pro použití určitého právního předpisu je rozhodující okamžik poškození zdraví a že se proto krajský soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že obecný soud nemůže bez dostatečného důvodu ignorovat právní ustanovení uvedených vyhlášek (sc. podzákonných předpisů). Podle Nejvyššího soudu není mimořádné zvýšení vypočítaného odškodnění institutem sloužícím k napravování dopadů společenských a ekonomických změn, k nimž v mezidobí aplikace vyhlášek dochází. Výše odškodnění navíc byla opakovaně novelizacemi měněna (naposledy v roce 1993). Doba, která uplynula od škodní události, není pro výši odškodnění určující (navíc je kompenzována vysokým úrokem z prodlení). II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že přiznané zadostiučinění je vůči němu nepřiměřeně nízké a nespravedlivé. Dále soudy odmítly nahradit stěžovateli jeho újmu na podnikatelské činnosti. Ačkoliv nesouhlasil s přiznanou výší zadostiučinění, jak ji určil okresní soud, přesto podle něj tento soud postupoval správně, odmítl-li aplikovat vyhlášku č. 32/1965 Sb. pro její rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud však čistě for