IV.ÚS 2259/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2259/23 ze dne 14. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky E. V., zastoupené Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou sídlem Jaselská 14, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2023, č. j. 30 Cdo 765/2023-391, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2022, č. j. 19 Co 31/2022-344, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 9. 2021, č. j. 43 C 52/2020-301, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni částku ve výši 56 851 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu stěžovatelky v části, v níž se domáhala zaplacení částky 42 501 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.), uložil žalované zaplatit stěžovatelce částku 106 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok III.), zamítl žalobu stěžovatelky v části, ve které se domáhala zaplacení částky 533 750 Kč s úrokem z prodlení (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.). Rozhodl tak v řízení o nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy uplatněném podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), konkrétně vedením trestního řízení před Okresním soudem v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 216/2014, které skončilo zproštěním obžaloby stěžovatelky. 3. Stěžovatelkou žalovaná částka se sestávala z částky představující náklady vynaložené v trestním řízení na obhajobu, dále z částky představující přiměřené zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání a z částky představující přiměřené zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení. Žalovaná nárok stěžovatelky neuznala s tím, že v rámci mimosoudního projednání věci přiznala stěžovatelce částku 101 519 Kč za vynaložené náklady na obhajobu a poskytla jí omluvu za nezákonně vedené trestní stíhání. K nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce trestního stíhání podle žalované nedošlo. 4. Obvodní soud v napadeném rozsudku uvedl, že proti stěžovatelce bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky a pro přečin padělání a pozměnění veřejné listiny. Trestní řízení vedené před Okresním soudem v Kroměříži skončilo zproštěním obžaloby stěžovatelky i dalšího obžalovaného s tím, že skutek, pro který bylo vedeno trestní řízení, není trestným činem. V návaznosti na tyto závěry se pak obvodní soud podrobně zabýval nárokem stěžovatelky na náhradu vynaložených nákladů na obhajobu, nárokem na náhradu újmy za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení a nárokem na náhradu nemajetkové újmy za nezákonně vedené trestní řízení. K nárokovanému odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým trestním řízením obvodní soud konstatoval, že poměřováno kritérii uvedenými v zákoně č. 82/1998 Sb. trestní řízení trvalo 5 let a jeden měsíc, tedy soudní rozhodnutí nebylo vydáno v přiměřené lhůtě. Při odškodnění nárokované újmy za nezákonně vedené trestní stíhání obvodní soud zohlednil zejména dopad trestního řízení na zdravotní stav stěžovatelky, jakož i dopad spojený se ztížením uplatnění na trhu práce. Naopak se neztotožnil s tím, že by trestní řízení proti stěžovatelce mohlo být přímo spojováno s rozpadem jejího životního partnerství, neboť již před zahájením trestního stíhání měli oba partneři rozdílná bydliště a jejich vztah tak nebyl intenzivní. Ohledně uplatněných nároků na náhradu nákladů vynaložených na obhajobu obvodní soud stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů za některé jí nárokované úkony právní služby. 5. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nyní rovněž napadeným rozsudkem zastavil odvolací řízení zahájené odvoláním stěžovatelky do vyhovujícího výroku ve věci samé (výrok I.) a rozsudek obvodního soudu v zamítavých výrocích o věci samé potvrdil (výrok II.), výrok V. rozsudku obvodního soudu o náhradě nákladů řízení změnil jen co do výše vyčíslení náhrady nákladů řízení, jinak jej potvrdil (výrok III.). V reakci na odvolací argumentaci stěžovatelky se městský soud ztotožnil s rozsahem, ve kterém obvodní soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů obhajoby. Rovněž plně akceptoval zadostiučinění v penězích, přiznané za nepřiměřenou délku trestního řízení, když uzavřel, že vzhledem ke všem okolnostem případu se taková kompenzace jeví být způsobilá naplnit kompenzační funkci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Stejně tak městský soud uzavřel, že přiznané zadostiučinění v penězích jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním považuje za dostatečné. 6. Následné dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné. Jako objektivně nepřípustné označil dovolání, napadala-li jím stěžovatelka výrok rozhodnutí městského soudu, jímž nebylo rozhodováno o peněžitých plněních převyšujících částku 50 000 Kč. K dovolací argumentaci stěžovatelky Nejvyšší soud upřesnil, že stěžovatelka v dovolání dílem nespecifikovala, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se měl městský soud při řešení některých otázek jí v dovolání vymezených odchýlit, když zejména otázky vztahující se k nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení městský soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Rovněž ohledně otázky újmy způsobené stěžovatelce nezákonným trestním stíháním ve vztahu k jejím zdravotním potížím, které tím byly vyvolány, se městský soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Vytýkala-li stěžovatelka městskému soudu v rámci dovolací argumentace, že své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, pak touto námitkou - vzhledem k tomu, že stěžovatelka nevymezila jinou otázku zakládající přípustnost dovolání - se Nejvyšší soud nemohl zabývat. 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že vzhledem k závažným dopadům, které na ni trestní řízení mělo, považuje jí přiznané zadostiučinění za zcela nepřiměřené. V dané souvislosti tvrdí, že obecné soudy neměly zadostiučinění pro stěžovatelku dané výpočtem podle základního zákonného rámce snižovat a naopak měly přistoupit na její požadavek na jeho navýšení. Stěžovatelka zejména zdůrazňuje, že trestní řízení proti její osobě nemělo vůbec probíhat, neboť skutek, pro který byla stíhána, nebyl trestným činem. Ohledně výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání prý obecné soudy postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4293/18 ze dne 14. 1. 2021 (N 11/104 SbNU 103) a nálezem sp. zn. III. ÚS 3271/20 ze dne 17. 8. 2021 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). Obecné soudy pochybily rovněž v tom, že od zadostiučinění, které bylo stěžovatelce přiznáno v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, odečetly zadostiučinění, které se jí dostalo v souvislosti s tím, že bylo neoprávněně nakládáno s její zdravotnickou dokumentací. 8. Pro vypořádání ústavních stížností není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. 9. Ústavní soud předně konstatuje, že je-li ústavní stížností napadán i rozsudek obvodního soudu, který svým rozhodnutím částečně změnil městský soud, pak k rozhodování o ústavnosti již změněné části takového rozsudku obvodního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. 10. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl.