IV.ÚS 2263/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2263/21 ze dne 9. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Elišky Černé, Ph.D., Mgr. Jakuba Černého, Matěje Goláně, Mgr. et Mgr. Magdalény Šipky, doc. MUDr. Jana Trnky, Ph.D., M.Phil., MME, Mgr. et Ing. Terezy Virtové, a Petry Vonáškové, všech zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. června 2021 č. j. 10 As 18/2020-57 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2019 č. j. 5 A 131/2017-83, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi správní soudy porušily čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavně zaručené právo na právní pomoc šesté stěžovatelky podle čl. 37 odst. 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Česká republika na rohu Hybernské a Senovážné ulice v Praze vlastní dům, který není dlouhodobě využíván. Dne 10. 6. 2017 v odpoledních hodinách stěžovatelé do něj vstoupili s dalšími osobami, aby ho obsadili a víkendovým tzv. happeningem zde upozornili na neefektivní využívání nemovitých věcí ve vlastnictví veřejných institucí za situace, kdy stát současně odpovídá za politiku bydlení. V domě se zabarikádovali. Téhož dne ve večerních hodinách Policie České republiky (dále jen "PČR") stěžovatele a další osoby z domu po marných výzvách k opuštění budovy vyvedla a zajistila je. 3. Stěžovatelé se dne 29. 7. 2017 u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhali ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím v uvedeném zákroku PČR. Stěžovatelé tvrdili, že vnik do uvedeného domu byl projevem jejich politického protestu. Stěžovatelé si byli vědomi, že se dopouštějí protiprávního jednání a připravili si i letáky a transparenty, aby o svých postojích informovali veřejnost. Stěžovatelé mimo jiného namítali, že zaprvé PČR jednala mimo svou působnost danou § 2 větou druhou zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ochranu bezpečnosti majetku nelze zaměňovat s ochranou soukromoprávních zájmů. Majetek je věcí, vlastnictví je vztahem. K ochraně vlastnického práva přitom slouží civilní soudnictví; ve věci šlo nařídit předběžné opatření či využít institut svépomoci. Zadruhé stěžovatelé tvrdili, že PČR překročila svoje pravomoci. V jejich věci šlo ve svém důsledku o vyklizení ve smyslu § 340 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), k němuž je však PČR oprávněna toliko v exekučním řízení. Nemohlo jít ani o vykázání z obydlí podle § 44 a násl. zákona č. 273/2008 Sb., ani o donucovací prostředek podle § 52 a násl. téhož zákona. Zákrok policie nebyl přiměřený okolnostem věci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2015 č. j. 6 As 255/2014-42); jde o dlouhodobě neužívaný dům, šlo o rychlý a organizačně náročný zákrok, a PČR se nepokusila se stěžovateli jednat. Zatřetí stěžovatelé namítali, že PČR při zajištění šesté stěžovatelky odepřela sdělit jejímu právnímu zástupci, kde se nachází, a umožnit mu kontakt s ní. PČR tím šesté stěžovatelce odepřela právo na právní pomoc. 4. Městský soud žalobu zamítl napadeným rozsudkem. Na tvrzení stěžovatelů uvedené shora zaprvé městský soud reagoval tak, že ve věci stěžovatelů šlo ve smyslu § 2 věty druhé zákona č. 273/2008 Sb. o ochranu jak majetku, tak veřejného pořádku Tím, že stěžovatelé neoprávněně vnikli do cizí budovy (užili neoprávněně cizí věc) a vstupy do ní zabarikádovali, přinejmenším bezpečnost majetku ohrozili. Jejich počínání proto mohlo objektivně vzbudit podezření ze spáchání přestupku podle § 50 odst. 2 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (neoprávněné užití cizího majetku), či podle § 50 odst. 1 písm. d) téhož zákona (způsobení škody na cizím majetku poškozením věci). Nelze proto souhlasit s tím, že PČR nepřísluší chránit vlastnictví. PČR jednala v mezích své působnosti. Zadruhé, ve věci stěžovatelů nešlo o vyklizení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2017 č. j. 6 As 256/2016-79), nýbrž o vyvedení osob; PČR podle § 10 zákona č. 273/2008 Sb. provádí úkony nebo přijímá jiná opatření, aby ohrožení nebo porušení chráněné hodnoty odstranila. Vyvedení osob je přitom takovým tzv. jiným opatřením a bylo předpokladem pro zajištění stěžovatelů podle § 26 odst. 1 písm. a) a f) zákona č. 273/2008 Sb. Zákrok byl i přiměřený; PČR se nejdříve snažila situaci řešit smírně (vyzývala k opuštění budovy a upozornila na možnost provedení zákroku), ze zákroků v obdobných situacích v minulosti vyplývá, že odklad zákroku zvyšuje náklady a riziko jeho neúspěchu. Z okolností věci proto vyplývalo, že dohoda mezi PČR a "squattery" nebude s vysokou pravděpodobností úspěšná. Ani samotný průběh zákroku nebyl nepřiměřený; policisté se nenechali vyprovokovat, nebyli vulgární, nepoužili nepřiměřené násilí a nikdo z účastníků akce netvrdil, že byl zraněn. Zatřetí, městský soud zdůraznil, že kontaktu s šestou stěžovatelkou se domáhal její právní zástupce, nikoli ona sama, jako nositelka práva na právní pomoc. Již z tohoto důvodu její ústavně zaručené právo nemohlo být dotčeno. Nadto právní zástupce šesté stěžovatelky policistům nedoložil existenci právního zastoupení. Místo zákroku přitom nemůže být volně přístupné; šlo o ochranu samotné osoby právního zástupce, neboť nebylo možné zaručit, že se "situace ... nevyhrotí" a přítomnost právního zástupce nevystaví riziku jiné osoby. 5. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelů napadeným rozsudkem. Zaprvé odkázal na svoje rozsudky č. j. 6 As 255/2014-42 a sp. zn. 6 As 256/2016, z nichž se podává, že působnost PČR je v obdobných situacích dána, a to i poukazují-li stěžovatelé obsazením prázdné státní budovy na "společensky významnou otázku neúčelného nakládání s veřejným majetkem". Rozlišování stěžovatelů mezi ochranou majetku a vlastnictví je nepřesvědčivé a "spíše jen otázkou formulace". Ve věci stěžovatelů přitom šlo i o ochranu veřejného pořádku, neboť se akce odehrávala na frekventovaném místě a přilákala zájem veřejnosti. Veřejnoprávní ochrana majetku nutně vede k ochraně vlastnického práva. Zadruhé Nejvyšší správní soud zdůraznil pravomoc PČR zajistit osobu přistiženou při jednání, které má znaky přestupku podle § 26 odst. 1 písm. f) zákona č. 273/2008 Sb., a že bylo její povinností zabránit stěžovatelům v páchání přestupku neoprávněného užívání cizího majetku, z čehož je objektivně mohla podezírat. Proti stěžovatelům sice bylo vedeno přestupkové řízení, stěžovatelé však nebyli shledáni vinnými, neboť jejich jednání postrádalo materiální znak (šlo-li spíše o občanský protest než tzv. squatting). Argumentace stěžovatelů o způsobilosti civilního soudnictví dosáhnout stejného účelu jako posuzovaný zásah nemůže obstát již jen proto, že lhůty prostředků v civilním soudnictví jsou delší, než plánovaná doba jednání stěžovatelů (víkendový program, viz sub 2); jakékoli prostředky civilního práva proto byly ve věci stěžovatelů neúčinné. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že stěžovatelé svoji argumentaci staví na závěru, že jejich jednání nemohlo být ani potenciálně přestupkem; na tom se však s nimi shodnout nelze. Stěžovatelé proto žádají od státu, který je "ze své podstaty konzervativní a opatrný", aby se postavil na jejich "menšinovou, aktivistickou, stranu" jako "aktivist[ů] (kteří prosazují alternativní a menšinový náhled na správný výkon vlastnického práva)". To je ale nerealistické; soud nemůže výkonné moci důvodně vytýkat, použila-li mocenské prostředky, které jí zákon svěřuje, nejde-li o exces. Nejvyšší správní soud zatřetí uvedl, že podle § 24 odst. 4 zákona č. 273/2008 Sb. osoba omezená na svobodě má na vlastní žádost právo mluvit se svým zástupcem bez přítomnosti třetí osoby. Stěžovatelé však netvrdili, že šestá stěžovatelka sama požádala o součinnost nutnou za účelem obstarání právní pomoci. Nadto, právo na právní pomoc nezahrnuje právo hovořit s advokátem už v okamžiku, kdy probíhá zákrok PČR. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé zaprvé tvrdí, že správní soudy legitimizují zásahy PČR do soukromoprávních sporů. Stěžovatelé trvají na rozdílu mezi ochranou práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 Listiny a "aktivní ochranou veřejného pořádku a majetku v objektivní podobě", která nemá pozitivní ústavněprávní zakotvení. Z toho nutně plyne, že v tomto kontextu je nu