IV.ÚS 2265/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2265/13 ze dne 24. 4. 2014 N 68/73 SbNU 265 Odškodnění osob soudně rehabilitovaných za trestné činy v době nesvobody   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 24. dubna 2014 sp. zn. IV. ÚS 2265/13 ve věci ústavní stížnosti Andreje Mata, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem na adrese Praha 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. října 2010 č. j. 27 C 201/2010-24, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2012 č. j. 18 Co 42/2012-43 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013 č. j. 30 Cdo 2916/2012-58, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení nemajetkové újmy za nezákonné věznění v době komunistického režimu a bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání v této věci, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení. I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. října 2010 č. j. 27 C 201/2010-24, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2012 č. j. 18 Co 42/2012-43 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013 č. j. 30 Cdo 2916/2012-58 byla porušena základní práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na přiměřené odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. října 2010 č. j. 27 C 201/2010-24, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2012 č. j. 18 Co 42/2012-43 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013 č. j. 30 Cdo 2916/2012-58 se ruší. Odůvodnění I. Rekapitulace ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. července 2013, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na spravedlivé odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy a právo na respektování závaznosti právního názoru vysloveného opakovaně Ústavním soudem podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Nejvyšší soud nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 23. května 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497) ve věci V. W., ve kterém je překonána judikatura Nejvyššího soudu. Stěžovatel dále poukázal na dvanáct jiných srovnatelných případů, ve kterých bylo právo na náhradu nemateriální újmy ve srovnatelných případech Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") nebo Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") uznáno, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. března 2013 sp. zn. IV. ÚS 3439/11 (N 37/68 SbNU 379), ze dne 30. dubna 2013 sp. zn. IV. ÚS 662/12 (N 70/69 SbNU 255) a ze dne 30. května 2013 sp. zn. II. ÚS 4877/12 (N 98/69 SbNU 655). II. Rekapitulace průběhu řízení 3. Ústavní soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spis obvodního soudu sp. zn. 27 C 201/2010 (dále jen "soudní spis"). Z obsahu soudního spisu se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. června 1952 sp. zn. Vt 3/52 ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu Trenčín ze dne 24. července 1952 sp. zn. Vto 119/52 uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně. Trest (se započtením vazby) byl vykonán v době od 27. dubna 1952 do 4. května 1953. Trest odnětí svobody v trvání jednoho roku byl stěžovateli prominut podle rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 4. května 1953 o amnestii, čl. II. 4. V rehabilitačním řízení vedeném u Vojenského obvodového soudu Brno byl sice usnesením ze dne 28. listopadu 1991 sp. zn. 2 Rtv 140/91 zrušen výrok o trestu, ale výrok o vině zůstal nezměněn. Následným rozsudkem téhož soudu ze dne 13. února 1992 sp. zn. 2 Rtv 140/1991 bylo rozhodnuto, že při nezměněném výroku o vině rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. června 1952 sp. zn. Vt 3/52, kterým byl ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu Trenčín ze dne 24. července 1952 sp. zn. Vto 119/52 stěžovatel uznán vinným vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., se trest podle ustanovení § 227 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád") neukládá. Následně na základě žádosti stěžovatele o odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb.") bylo rozhodnutím ze dne 15. července 1993 č. j. RTr 854/92 přiznáno stěžovateli odškodnění za nezákonné odsouzení z roku 1950 a z roku 1952 ve výši 48 962 Kč jako náhrada za ztrátu výdělku, náhrada nákladů vazby a náhrada nákladů výkonu trestu odnětí svobody. 5. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2007 sp. zn. 4 Tz 175/2006 v návaznosti na stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch stěžovatele proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. listopadu sp. zn. 2 Rtv 140/91, bylo napadené usnesení zrušeno a věc byla přikázána Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť v řízení ve věci stěžovatele byl porušen zákon. 6. Městský soud v Brně usnesením ze dne 17. dubna 2007 sp. zn. 1 Rt 2/2007 rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. června 1952 sp. zn. Vt 3/52 ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu Trenčín ze dne 24. července 1952 sp. zn. Vto 119/52 zrušil ve výroku o vině i trestu, stejně jako všechna další obsahově navazující rozhodnutí, neboť byly vydány v rozporu s principy demokratické společnosti respektujícími občanská práva a svobody. Pokud stěžovatel odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, pak svým jednáním uplatňoval tehdejší platnou Ústavu Československé republiky ze dne 9. května 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) a zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, a proto se nemohl dopustit trestného činu. 7. Dne 27. prosince 2007 požádal stěžovatel Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany České republiky (dále jen "VÚPZ") o odškodnění. Žádosti bylo sdělením VÚPZ ze dne 10. května 2008 č. j. 405-02457-07-7-25 částečně vyhověno a stěžovateli byla přiznána částka ve výši 26 697 Kč jako dodatečné odškodnění za nezákonné odsouzení z roku 1950 a z roku 1952, ale v části spravedlivého zadostiučinění, kdy stěžovatel požadoval zaplacení 1 100 000 Kč, byla žádost odmítnuta. 8. Dne 2. července 2010 podal stěžovatel u obvodního soudu žalobu a po České republice - Ministerstvu spravedlnosti požadoval zaplacení částky 300 000 Kč jako nemajetkovou újmu. Obvodní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl. Na základě odvolání podaného stěžovatelem městský soud rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že pro neoprávněné věznění stěžovatele z roku 1952 Úmluva žádné nároky zakládat nemůže a z obecného principu spravedlnosti či na základě principu rovnosti práv občanů ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") žádný nárok na odškodnění imateriální újmy pro stěžovatele nevyplývá. V rámci dělby státní moci může podle názoru městského soudu přiznat soud stěžovateli jen ten nárok, který je dán existujícím právním řádem. Dovolání podané stěžovatelem pak bylo usnesením Nejvyššího soudu, napadeným ústavní stížností, odmítnuto s tím, že Nejvyšší soud se nehodlá odchýlit od své dosavadní ustálené rozhodovací praxe. III. Rekapitulace vyžádaných vyjádření a repliky 9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 14. srpna 2013 uvedl, že si je vědom skutečnosti, že Ústavní soud již v několika případech zrušil obdobná rozhodnutí založená na právním názoru, že stěžovatelem uplatněný nárok nelze přiznat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Nejvyšší soud respektuje kasační účinky nálezu ze dne 23. května 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497), nicméně je přesvědčen o tom, že nenastaly podmínky závaznosti precedenční ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy. Tyto své závěry Nejvyšší soud rozvedl v rozsudku navazujícím na citovaný nález Ústavního soudu ze dne 24. dubna 2013 sp. zn. 30 Cdo 1770/2012. Nejvyšší soud taktéž v tomto svém rozsudku vysvětlil, z jakého důvodu se domnívá, že nelze vázat možnost odš