IV.ÚS 2266/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2266/22 ze dne 6. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Zvěřinové, zastoupené JUDr. Tomášem Markem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1400/29, Jihlava, proti I. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2022 č. j. 37 Co 42/2021-896 v rozsahu, v němž byl potvrzen IV. výrok rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. září 2020 č. j. 6 C 87/2011-821, a IV. výroku rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. září 2020 č. j. 6 C 87/2011-821, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a Pavla Bílka a Marty Bílkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení specifikovaných výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 9. 2020 č. j. 6 C 87/2011-821 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastníci domáhali určení, že mají ve společném jmění manželů konkretizovaný pozemek v katastrálním území K. (I. výrok), jakož i žalobu na určení, že stěžovatelka je vlastnicí jiného konkretizovaného pozemku (II. výrok), určil hranici mezi pozemky (III. výrok), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok) a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů vůči žádnému z účastníků (V. výrok). Předchozí rozsudek okresního soudu ze dne 10. 12. 2014 č. j. 6 C 87/2011-324 (kterým vyhověl žalobním požadavkům za současného nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádné z procesních stran) Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že má při hodnocení věci vycházet ze závěrů znaleckého ústavu, neboť historicky správné vedení hranice mezi sousedícími pozemky (tj. mezi pozemky stěžovatelky a vedlejších účastníků) lze stanovit pouze nově zpracovaným geometrickým plánem. Po doplnění dokazování rozhodl okresní soud I. až III. výrokem uvedeného rozsudku. Při rozhodnutí o nákladech řízení okresní soud zohlednil, že žádná ze stran před zahájením řízení při výkonu vlastnických práv nedisponovala takovým (i běžnému laikovi srozumitelným) podkladem, který by objasňoval přesné a historicky správné vedení hranice mezi spornými pozemky, proto vznik sousedského sporu vyhodnotil spíše jako objektivní a logické vyústění této situace, na kterém nenese převážnou vinu ani jedna z procesních stran, a uzavřel, že povaha věci dává předpoklad pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (§ 142 ve spojení s § 150 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů; dále jen "o. s. ř."), a z obdobných důvodů soud nepřiznal právo na náhradu nákladů vzniklých v průběhu řízení státu, a to ve vztahu k oběma procesním stranám (§ 148 ve spojení s § 150 o. s. ř.). 3. Rozsudek okresního soudu napadli odvoláním vedlejší účastníci v plném rozsahu a stěžovatelka se odvolala proti výroku o náhradě nákladů řízení, namítajíc nesplnění podmínek pro postup podle § 150 o. s. ř. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení předcházející jeho vydání, dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná, tudíž v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a vedlejším účastníkům uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení (II. výrok). V bodě 11. odůvodnění se krajský soud výslovně ztotožnil s rozhodnutím okresního soudu o náhradě nákladů řízení, a tedy jejich nepřiznání podle § 150 o. s. ř. s ohledem na okolnosti věci. Závěry okresního soudu jsou podle něj logické v tom smyslu, že žádná ze stran se nemohla dostatečně ve věci orientovat a v podstatě zde byl stav "oprávněné" nejistoty na obou stranách sporu, nové určení hranice pak není vyhověním žádné ze stran, neboť není podstatné, jakým představám účastníků se nová hranice spíše blíží, podstatné je, že ji bylo nutno znovu vymezit. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnil neúspěchem vedlejších účastníků v této fázi řízení. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka předně připomíná, že žalobou ze dne 9. 2. 2011 se vedlejší účastníci domáhali určení vlastnictví k pozemkům, jejich žaloba však byla rozsudkem okresního soudu zamítnuta a stěžovatelka tak byla z procesního hlediska zcela úspěšná. Během řízení, z něhož vzešel tento rozsudek okresního soudu, stěžovatelka podala dne 4. 9. 2020 novou žalobu na určení hranice podle § 1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož má každý soused právo požadovat, aby soud (jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné), určil hranice podle poslední pokojné držby, a nelze-li ji zjistit, určí soud hranici podle slušného uvážení. Okresní soud spojil obě žaloby do jednoho řízení a rozhodl o nich rozsudkem obsahujícím napadený výrok. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí o změně hranice podle § 1082 (správně má být "1028", překlep se v textu ústavní stížnosti objevuje vícekrát) občanského zákoníku pouze kosmeticky opravuje hranici v katastru nemovitostí a nedošlo ke změně výměr sousedících pozemků. Kdyby se řízení týkalo jen jejího návrhu o určení hranice, pak by s rozhodnutím soudu o náhradě nákladů řízení souhlasila s tím, že ani jedna z procesních stran nenese vinu na daném sporu a vedlejší účastníci nedisponovali takovým podkladem, který by objasnil přesné a historicky správné vymezení hranice. Obecné soudy přehlížejí, že primárním sporem nebyl spor o určení hranice, v němž si stěžovatelka nárokovala náhradu jen jednoho úkonu právní služby, ale že jím byl spor o určení vlastnictví k sousedícím pozemkům, který trval 10 let, a stěžovatelka uplatnila náhradu za 32 úkonů právní pomoci, kterou soudy nepřiznaly (některé úkony byly vyvolány postupem tzv. vinkláře, který řízení podle stěžovatelky neustále zdržoval a protahoval). 5. Vedlejší účastníci podle stěžovatelky znali skutečný právní stav, přesto uplatňovali nároky, o kterých museli vědět, že nejsou oprávněné. Ohledně žaloby o určení vlastnictví nebyl žádný stav nejistoty, obě strany dobře věděly, o jakou změnu jde a rozhodnutí je jednoznačným vyhověním jedné ze stran, stěžovatelka tak byla ve sporu (sporech) procesně zcela úspěšná. Moderační důvody ohledně žaloby o určení vlastnictví nejsou podle ní řádnými moderačními důvody a jsou v rozporu s obsahem spisu. Náklady řízení jí nebyly bez řádného důvodu přiznány, a to jak v rozporu s občanským soudním řádem a platnou judikaturou, tak i v rozporu s morálkou. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci ve stěžovatelčině věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo. 8. Požadavek minimalizace zásahů se uplatní rovněž při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Touto problematikou se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně a připomíná, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne,