IV.ÚS 2267/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2267/23 ze dne 17. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Kamily Kišové, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Kociánem, advokátem, sídlem Revoluční 1047/14, Nový Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2023 č. j. 23 Cdo 2172/2022-156, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2022 č. j. 8 Co 232/2021-129 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. května 2021 č. j. 14 C 357/2019-92, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ECOKAMEN, s. r. o., sídlem Saturnova 1230/42, Praha 22 - Uhříněves, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na výkon povolání podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny. 2. Vedlejší účastnice (žalobkyně) se po stěžovatelce (žalované) domáhala zaplacení částky ve výši 5 904,97 euro z titulu odpovědnosti za škodu vzniklou porušením smluvní povinnosti podle § 2913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."). Škoda měla vzniknout v důsledku opomenutí stěžovatelky, která se podle smlouvy o vedení účetnictví ze dne 2. 10. 2017 (dále také "předmětná smlouva") zavázala pro vedlejší účastnici řízení od 1. 1. 2018 zpracovávat účetní, mzdovou a daňovou agendu. Opomenutí spočívalo v tom, že ačkoliv byla jednatelem vedlejší účastnice opakovaně upozorňována na nutnost podání žádosti o vrácení daně z přidané hodnoty (z obchodů realizovaných mezi vedlejší účastnicí řízení a obchodní společností Orfin Industry, s. r. o., ve 4. čtvrtletí 2017) ve lhůtě do 30. 9. 2018, podala žádost u příslušného daňového úřadu opožděně, a proto této žádosti o vratku daně z přidané hodnoty nebylo příslušným daňovým orgánem vyhověno. 3. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 5 904,97 euro (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 105 435,96 Kč (výrok II). Okresní soud vzal za prokázané, že škoda v uvedené výši vedlejší účastnici řízení vznikla a tato škoda je v příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti stěžovatelkou. Tím byly splněny všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu a vedlejší účastnici řízení svědčí nárok na její náhradu podle § 2913 odst. 1 obč. zák. 4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 18 198 Kč (výrok II). Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. 5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (výrok I), a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici částku 8 809 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Stěžovatelkou předloženou otázku, zda je možné rozšiřovat smluvní povinnost uloženou nepojmenovanou smlouvou (v konkrétních poměrech dané věci), krajský soud neřešil a napadené rozhodnutí na jejím řešení nezáviselo. Stěžovatelka svoji námitku založila na vlastním výkladu textu smlouvy o vedení účetnictví, avšak krajský soud při výkladu předmětné smlouvy nevycházel pouze z textu smlouvy, ale přihlížel i k vůli účastníků předmětné smlouvy zjištěné z výsledků dokazování (mimo jiné přihlédl i k následnému chování stran), přičemž dospěl k odlišnému závěru o obsahu smluvního ujednání ohledně rozsahu práv a povinností stěžovatelky ve vztahu ke zpracování daňové agendy týkající se daně z přidané hodnoty. Jinak řečeno, krajský soud "nerozšiřoval smluvní povinnost uloženou nepojmenovanou smlouvou", nýbrž zjistil jiný obsah smlouvy (význam jejího textu), než jaký prezentovala stěžovatelka v dovolání. Přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka, že závěr krajského soudu o smluvní povinnosti stěžovatelky zpracovat a podat žádost o vrácení daně z přidané hodnoty z obchodů, které uzavřela vedlejší účastnice na území Slovenské republiky, je projevem jeho libovůle. Krajský soud vysvětlil (i odkazem na podrobné odůvodnění rozhodnutí okresního soudu), na podkladě jakých úvah dospěl k uvedenému závěru, přičemž z odůvodnění rozhodnutí se podává, že jej založil na výše zmíněném výkladu smluvního ujednání. Opačná tvrzení stěžovatelka v řízení neprokázala (nepředložila k nim žádné relevantní důkazy) a nadto je krajský soud považoval za vzájemně rozporuplná. Nejvyšší soud k tomu doplnil, že krajský soud postupoval v souladu se závěry vyslovenými v nálezech Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 770/11 (N 59/64 SbNU 711) a ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 2337/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle kterých je text smlouvy toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu, a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu. Z jeho odůvodnění je jasně patrné právně kvalifikační zhodnocení zjištěného skutkového stavu. Krajský soud přisvědčil právnímu posouzení okresního soudu a zhodnotil, že stěžovatelka porušila smluvní povinnost a vedlejší účastnici řízení v příčinné souvislosti s tímto porušením vznikla škoda ve výši žalované částky. K závěru o přípustnosti dovolání nemohla vést ani námitka, že pro právní vztahy z tzv. inominátních smluv je rozhodující obsah vlastního smluvního ujednání (lex contractus), tedy to, jak jsou jím vymezena vzájemná práva a povinnosti. Stěžovatelka při formulaci této námitky opět vyšla ze závěru o jiném zjištěném obsahu práv a povinností sjednaných v předmětné smlouvě založeném pouze na textu této smlouvy. Krajský soud na základě výkladu smlouvy zjistil, že obsahem smluvního ujednání byla i povinnost stěžovatelky zpracovat a podat žádost o vrácení daně z přidané hodnoty (tedy že takto byla ve smlouvě vymezena její povinnost), čímž se neodchýlil od závěrů stěžovatelkou citovaného rozhodnutí ze dne 26. 3. 2008 sp. zn. 25 Cdo 1671/2006. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Domnívá se, že obecné soudy svými rozhodnutími popřely základní zásady dokazování v civilním soudním řízení a ústavně souladného výkladu právního jednání a relevantních právních norem. Obecným soudům vytýká extrémně nesprávnou a svévolnou aplikaci norem podústavního práva, která spočívá v tom, že ze smluvně převzaté povinnosti stěžovatelky zpracovávat přiznání k dani z přidané hodnoty za příslušné daňové období dovodily i její povinnost podat žádost o vrácení daně z přidané hodnoty ze zemí Evropské unie i za 4. čtvrtletí 2017. Z provedeného dokazování přitom nevyplynulo, že by tato povinnost byla sjednána. Obecné soudy dále nerozlišovaly mezi přiznáním k dani z přidané hodnoty za příslušné daňové období a žádostí o její vrácení, přičemž nezkoumaly, co je podstatou stěžovatelkou převzaté smluvní povinnosti. Přehlédly, že přiznání k dani z přidané hodnoty je odlišným úkonem než zpracování a podání žádosti o vrácení daně z přidané hodnoty ze zemí Evropské unie a žádost o vrácení daně z přidané hodnoty nespadá pod přiznání k dani z přidané hodnoty. Vůbec přitom neodkázaly na relevantní ustanovení týkající se vyložení výše uvedených pojmů daňového práva. Obecné soudy rovněž přehlédly, že stěžovatelka uzavřela předmětnou smlouvu jako účetní, a nikoliv jako daňová poradkyně. Podle stěžovatelky je zřejmé, že povinnost ke zpracování a podání žádosti o vrácení daně z přidané hodnoty nepřevzala, pročež nelze ani dovozovat její smluvní odpovědnost za porušení povinnosti podle § 2913 odst. 1 obč. zák. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovate