IV.ÚS 227/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 227/22 ze dne 1. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. Vladimíra Kršky a Ing. Emila Loubala, zastoupených JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 2 As 334/2020-46 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2020 č. j. 15 A 19/2018-77, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva kultury, sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a obou napadených rozsudků, které stěžovatelé přiložili k ústavní stížnosti, se podává, že stěžovatelé a Ing. Lukáš Gottwald jsou vlastníky tří rodinných domů v B. v ulici Š., katastrální území Ž., v tzv. kolonii "X", u nichž je sporné, zda jsou kulturní památkou. Ing. Gottwald podal u vedlejšího účastníka žádost podle § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, o určení, zda jeho dům je či není kulturní památkou. Vedlejší účastník rozhodl, že daný dům není kulturní památkou. Následně podané rozklady stěžovatelů ministr kultury zamítl jako nepřípustné s odůvodněním, že stěžovatelé nejsou vlastníky domu Ing. Gottwalda, proto nemohou být účastníky řízení o jeho žádosti. 3. Žalobami u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí ministra kultury. Městský soud řízení o obou žalobách spojil ke společnému projednání a následně obě žaloby zamítl. V odůvodnění uvedl, že práva a povinnosti vyplývající ze skutečnosti, že konkrétní věc (či její část) má status kulturní památky, náleží primárně vlastníkovi této věci (objektu). Prohlášení věci za kulturní památku je totiž omezením vlastnického práva, které je ve veřejném zájmu a je vlastníkovi věci se statusem kulturní památky kompenzováno. Obdobná omezení a práva nenáleží jiným osobám. Na základě podkladů založených ve správním spise městský soud dovodil, že dané domy nejsou části jednoho stavebního objektu se třemi samostatnými byty s vlastními vchody, ale jde o samostatné řadové domy. Stěžovatelé a Ing. Gottwald tak nejsou spoluvlastníky jednoho domu, ale každý je vlastníkem jednoho řadového domu. Stěžovatelé tedy nejsou vlastníky nemovitosti, jejíž památková ochrana byla předmětem řízení o určení právního vztahu, proto jim nenáleží účastenství v řízení podle § 27 odst. 1 písm. a) správního řádu. Podle městského soudu nejsou stěžovatelé ani tzv. dotčenými osobami podle § 27 odst. 2 správního řádu, jelikož výsledek řízení o určení právního vztahu, tj. deklarace existence či neexistence statusu kulturní památky k nemovitosti ve vlastnictví Ing. Gottwalda, se přímo nedotýká jejich práv jakožto vlastníků sousedních nemovitostí. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelé nejsou ani účastníky řízení podle § 27 odst. 3 správního řádu, jelikož takové účastenství nezakládají zvláštní zákony. 4. Následnou kasační stížnost stěžovatelů Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že závazná památková pravidla, která byla orgány státní památkové péče uplatňována vůči nim, nejsou po Ing. Gottwaldovi vyžadována. Jde tak o neústavní odlišný postup státu uplatňovaný vůči osobám ve stejném postavení. 6. Stěžovatelé rozporovali skutkové závěry soudů, podle kterých jde o tři rozdílné nemovitosti. Podle stěžovatelů jde o jeden dům a jeden funkční celek se společnými nosnými zdmi pro všechny tři byty ve všech podlažích. Nejde o řadové domy, proto stěžovatelé měli být účastníky řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu, protože deklarace existence či neexistence statusu kulturní památky k nemovitosti ve vlastnictví jednoho z vlastníků trojdomu se přímo dotýká i práv obou dalších vlastníků. 7. Stěžovatelé dále namítali, že bylo porušeno jejich právo na projednání věci před nestranným soudem. Přezkoumával-li by Nejvyšší správní soud věcně závěr správních orgánů, že dům Ing. Gottwalda není památkově chráněn, musel by se vypořádat s vlastní judikaturou, která však nebyla na posuzovanou věc aplikována. 8. Podle stěžovatelů neumožňuje § 142 správního řádu správním orgánům vydat konstitutivní rozhodnutí, avšak pouze deklaratorní. Vedlejší účastník však právě konstitutivní rozhodnutí vydal, jelikož se rozhodnutí stalo účinným od právní moci rozhodnutí. 9. Konečně stěžovatelé namítali, že správní soud projednal věc bez ústního jednání a neumožnil tak stěžovatelům přednést své námitky a učinit důkazní návrhy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů. 12. Základním argumentem ústavní stížnosti je námitka stěžovatelů, že správní orgány a soudy nesprávně posoudily skutkový stav. Zatímco podle stěžovatelů je trojdům jeden objekt, proto při rozhodování o jedné jeho části mají být i stěžovatelé účastníky řízení, podle správních orgánů a soudů jde o tři samostatné domy, tudíž rozhodnutí o jednom domu se "automaticky" nedotýká sousedních domů. 13. Z obecné rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že do sféry dokazování a hodnocení důkazů Ústavní soud při své přezkumné činnosti nezasahuje, byly-li dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Mezi ústavně významné vady důkazního řízení patří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), resp. nemají-li skutková zjištění soudů vůbec obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají-li skutková zjištění soudů z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jsou-li skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna [usnesení ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), nález ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 391/05 (N 181/38 SbNU 449), dále viz body 19. a 20. usnesení ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. III. ÚS 15/21 a tam odkazovaná judikatura]. 14. Městský soud v bodě 20. napadeného rozsudku vysvětlil, z jakého důvodu dospěl k závěru, že jde o soubor tří samostatných řadových domů (každý dům má vlastní číslo popisné, které lze přidělit pouze samostatným budovám; domy mají odlišné oddělené střechy, odlišné fasády, různé okenní a dřevní výplně; v katastru nemovitostí jsou vedeny jako samostatné nemovitosti). Podle výše uvedené judikatury do těchto závěrů Ústavní soud při absenci závažných vad dokazování nezasahuje, přičemž takové závažné vady v hodnocení důkazů Ústavní soud nezjistil. Ústavní soud proto vychází z uvedených závěrů, podle kterých jsou stěžovatelé vlastníci domů sousedících s domem Ing. Gottwalda a nemají vlastnické právo k domu Ing. Gottwalda. 15. Nejvyšší správní soud i městský soud v napadených rozsudcích uvedly, že prohlášení věci za kulturní památku je omezením vlastnického práva, které je vlastníku kompenzováno, a takové omezení či komp