IV.ÚS 2272/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2272/14 ze dne 12. 8. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Pavla Rychetského a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti 1) Ladislava Friše, 2) Jiřího Friše, 3) Anny Frišové a 4) Evy Frišové, právně zastoupených JUDr. Lenkou Smolíkovou, LL.M., advokátkou se sídlem Bachmačské nám. 334/6, Praha 6, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 30 C 168/2007-299 ze dne 12. 11. 2008, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 770/2009-450 ze dne 12. 4. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3427/2012-507 ze dne 24. 4. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhali se stěžovatelé zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z přiloženého listinného materiálu se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích (v pořadí druhým, rovněž vyhovujícím) rozsudkem č. j. 30 C 168/2007-299 ze dne 12. 11. 2008 uložil žalovaným - stěžovatelům zaplatit žalobci Martinovi Mendlikovi společně a nerozdílně částku 1.058.936,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále na náhradě nákladů řízení částku 222.794,- Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 19 Co 770/2009-343 ze dne 28. 4. 2009 rozhodnutí soudu prvního stupně co do částky 392.947,50 Kč s příslušenstvím potvrdil, co do částky 665.989,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu zamítl, a nově rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na základě dovolání žalobce byl posléze rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku a výroku o náhradě nákladů řízení rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4563/2009-399 ze dne 26. 1. 2012 zrušen a věc byla v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích znovu rozhodl rozsudkem č. j. 19 Co 770/2009-450 ze dne 12. 4. 2012, jímž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně povinnosti stěžovatelů zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 665.989,- Kč s příslušenstvím i povinnosti k náhradě nákladů řízení. Dále soud uložil stěžovatelům zaplatit žalobci společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 168.092,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé dovolání, opírajíce jej o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též "o. s. ř."), které Nejvyšší soud usnesením č. j. 25 Cdo 3427/2012-507 ze dne 24. 4. 2014 odmítl jako nepřípustné. Předmětem sporu v projednávané věci byl požadavek žalobce na náhradu škody, který obecné soudy shledaly oprávněný. Vycházely přitom ze zjištění, že žalobce uzavřel se stěžovateli dne 9. 9. 2004 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod ideální poloviny nemovitostí v žalobě označených (dále též "Kvítkův Dvůr"). Nabídka prodeje spoluvlastnického podílu učiněná stěžovateli ostatním spoluvlastníkům nemovitostí byla následně posouzena jako neplatná, načež Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem sp. zn. 6 C 264/2004 ze dne 8. 12. 2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 Co 241/2006 ze dne 31. 3. 2006, nahradil projev vůle žalobce Martina Mendlika učinit opomenutým spoluvlastníkům nabídku ke koupi spoluvlastnických podílů na dotčených nemovitostech, a ti k nim po vyplacení kupní ceny získali vlastnické právo. Na takto ustaveném základě dospěly obecné soudy k závěru, že žalovaní se porušením zákonné i smluvní povinnosti dopustili protiprávního jednání, neboť řádně nesplnili nabídkovou povinnost při převodu podílu Kvítkova Dvora vůči spoluvlastníkům ve smyslu § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a současně ve smlouvě ujistili žalobce, že se tak stalo. Otázku platnosti nabídky předkupního práva obecné soudy zhodnotily ve shodě se shora označenými rozhodnutími Okresního soudu v Českém Krumlově a Krajského soudu v Českých Budějovicích, tj. považovaly ji za neplatnou pro neurčitost spočívající zejména v nedostatečné identifikaci nabízených nemovitostí. Obecné soudy měly pak za prokázané i další předpoklady odpovědnosti stěžovatelů za škodu, tj. vznik škody samotné i příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti a škodou. Žalobci podle obecných soudů vznikla skutečná škoda ve výši 717.028,50 Kč, zahrnující náklady řízení a náklady právního zastoupení ve věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 264/2004, úhradu části daně z převodu nemovitostí, náklady znaleckého posudku pro účely daňového přiznání a náklady na úředně nařízené opravy Kvítkova Dvora v letech 2004 - 2005. Žalobci vznikla rovněž škoda v podobě ušlého zisku ve výši 341.908,- Kč, jenž byl představován ušlými úroky z částky 7 mil. Kč (kupní cena) za dobu od 6. 9. 2004 do 7. 6. 2006 a který odpovídá výši průměrné úrokové sazby na termínovaném vkladu, na němž byly tyto prostředky před úhradou kupní ceny uloženy. Obecné soudy přihlédly k tomu, že žalobce v rozhodné době ze svého spoluvlastnického podílu na nemovitostech neměl žádný přínos, ani je nijak neužíval pro sebe, havarijní stav nemovitostí ostatně jejich pronájem neumožňoval, k rozmnožení majetku žalobce tak v dané době nedošlo. Za nedůvodnou označily obecné soudy též námitku promlčení nároku na náhradu ušlého zisku, jelikož žaloba byla podána před uplynutím promlčení doby, a to objektivní (počala běžet zaplacením kupní ceny) i subjektivní (počala běžet od právní moci rozsudku, kterým byl nahrazen projev vůle žalobce ohledně prodeje Kvítkova Dvora opomenutým spoluvlastníkům). Stěžovatelé se závěry přijatými obecnými soudy nesouhlasí, což dali najevo v ústavní stížnosti, jejíž petit směřuje výslovně jen proti nákladovým výrokům rozhodnutí soudů a dále proti výrokům týkajícím se jejich povinnosti zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 665.989,- Kč. Odvolacímu soudu v ní vytkli, že se dostatečně nezabýval platností nabídky předkupního práva. Odkazovali přitom na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1926/2009, které se týkalo povinnosti uvádět v nabídce předkupního práva údaj o splatnosti kupní ceny, v němž se Nejvyšší soud odklonil od právního názoru vysloveného v jeho rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 178/2003, z něhož obecné soudy ve svých rozhodnutích vycházely. Stěžovatelé současně vyjádřili přesvědčení, že označení předmětných nemovitostí v nabídce předkupního práva odkazem na list vlastnictví, kde jsou nemovitosti zapsány, je pro jejich identifikaci plně dostačující. Stěžovatelé se dále ohradili proti poukazu Nejvyššího soudu na pravomocná rozhodnutí vydaná ve věci sp. zn. 6 C 264/2004, která údajně obsahují závazné posouzení platnosti nabídky předkupního práva i pro řízení o náhradě škody, považujíce ho za nepřiléhavý z důvodu, že nebyli účastníky předchozího řízení. Pokud jde o nárok žalobce ve formě ušlého zisku, stěžovatelé namítli, že mezi ztrátou výnosu žalobce z peněžní částky vybrané z bankovního účtu na úhradu kupní ceny a neplatností nabídky nemůže být příčinná souvislost, jelikož žalobce danou částku ze svého bankovního účtu převedl ve spojitosti s uzavřenou kupní smlouvou, nikoli v důsledku neplatné nabídky předkupního práva. Bylo svobodnou vůlí žalobce směnit finanční prostředky za nemovitosti, stejně jako rozhodnutí, že nerozmnoží svůj majetek o výnos z realizace vlastnického práva k nim. Obecnými soudy zastávaný názor, že vlastnictví nepřináší samo o sobě žádný přínos, pokud vlastník věc sám neužívá, ani nepronajímá, a že namísto toho mohl mít úrok z peněz zaplacených jako kupní cenu, což má představovat jeho ušlý zisk, by znamenal, že zisk ve formě úroků z kupní ceny uchází každému kupujícímu, který koupenou věc sám neužívá či nepronajímá. Takový závěr podle stěžovatelů nemůže obstát. Nesprávně byla určena též výše ušlého zisku. Obecné soudy měly zjistit reálnou výši úroků zahrnující i míru inflace a zohlednit daň z úroků. Co se týče daně z převodu nemovitostí, jíž zaplacení se žalobce též domáhal, stěžovatelé poukázali, obdobně jako v případě ušlého zisku, že k její úhradě došlo v příčinné souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, nikoliv neplatnou nabídkou předkupního práva. Výhrady stěžovatelé dále vznesli proti způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s námitkou promlčení, zastávajíce názor, že subjektivní promlčecí doba počala běžet v okamžiku vynaložení peněžních prostředků na kupní cenu, neboť již v tom okamžiku žalobce věděl, že přichází o výnos z jejich uložení na bankovním účtu. Poslední námitka se týkala zamítnutí jimi navrhovaných důkazů jako nepřípustných novot ze strany odvolacího soudu. Po zvážení stížnostní ar