IV.ÚS 2272/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2272/20 ze dne 2. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti T. K., t. č. ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 sp. zn. 6 Tdo 523/2020, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. října 2019 sp. zn. 4 To 45/2019 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. března 2019 sp. zn. 37 T 1/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku. Za tyto trestné činy jej podle § 145 odst. 2 trestního zákoníku, za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. O nároku poškozených krajský soud rozhodl podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočka Ostrava, pobočka pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, na náhradě škody částku 73 516 Kč a poškozenému R. M. (dále jen "poškozený") na náhradě škody částku 23 048 Kč; tento poškozený byl se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán podle § 229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) trestního zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a podle § 145 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. O povinnosti stěžovatele k náhradě způsobené škody rozhodl vrchní soud shodně jako krajský soud. 4. Stěžovatel se podle skutkové věty výroku o vině rozsudku vrchního soudu dopustil uvedených trestných činů, stručně řečeno, tím, že veřejně a na místě veřejnosti přístupném napadl poškozeného údery do obličeje a úmyslně mu způsobil těžkou újmu na zdraví, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 11. 8. 2006 sp. zn. 11 Tm 35/2006 odsouzen za provinění ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), a podle § 202 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. 5. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud se nezabýval mimořádným snížením trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 5 trestního zákoníku, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 333/2020 Sb. (dále jen "§ 58 odst. 5 trestního zákoníku"). Vrchní soud, vytýká dále stěžovatel, se omezil na konstatování, že postup podle uvedeného ustanovení nepřichází do úvahy, neboť pro něj nejsou splněny základní podmínky z pohledu hmotného práva. Nemožnost aplikace § 58 odst. 5 trestního zákoníku je podle vrchního soudu dána tím, že stěžovatel v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu těžkého ublížení na zdraví spáchal další trestný čin (konkrétně trestný čin výtržnictví), který dokonal. Stěžovatel oproti tomu poukazuje, že aplikace § 58 odst. 5 trestního zákoníku je možná - a v jeho případě též opodstatněná - za situace, kdy v jednočinném souběhu došlo ke spáchání dvou trestných činů, a nejpřísnější trestný čin byl spáchán ve stadiu pokusu a druhý trestný čin byl dokonán. 7. Nejvyšší soud přisvědčil stěžovateli, že z obecného pohledu je právní názor vrchního soudu nesprávný, jelikož dokonání mírnějšího trestného činu nebrání postupu podle § 58 odst. 5 trestního zákoníku, jde-li o závažnější trestný čin, který byl spáchán ve stadiu pokusu. Konkrétními skutečnostmi, které postup podle § 58 odst. 5 trestního zákoníku umožňují, se však Nejvyšší soud nezabýval se zdůvodněním, že takové námitky nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Právě tímto postupem bylo stěžovateli neústavně (a v rozporu s jeho základními právy) odňato právo na dvojinstanční trestní řízení. Vrchní soud evidentně pochybil, odmítl-li postup podle § 58 odst. 5 trestního zákoníku paušálně s odkazem na to, že stěžovatel jeden z trestných činů dokonal. Z tohoto důvodu (tedy v důsledku nesprávného právního názoru) se vrchní soud nezabýval skutečnostmi, které stěžovatel uvedl a které podle jeho názoru postup podle § 58 odst. 5 trestního zákoníku umožňují. Nejvyšší soud shledal část dovolací argumentace jako opodstatněnou, nicméně přesto podané dovolání odmítl a konstatoval, že se otázkou přiměřenosti trestu nemůže zabývat. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že právní názor vrchního soudu nebyl správný. Současně však nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí vrchního soudu, což v konečném důsledku způsobilo, že ani jedna soudní instance neposoudila možný postup podle § 58 odst. 5 trestního zákoníku ve světle argumentace uplatněné stěžovatelem. Stěžovatel odkazuje též na judikaturu týkající se problematiky předvídatelnosti soudního rozhodnutí. 8. V průběhu řízení obdržel Ústavní soud též přípisy manželky stěžovatele (podané bez povinného zastoupení advokátem), které obsahovaly kopii podnětu ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Jde-li o rozsudek krajského soudu, který zrušil vrchní soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. 10. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v těchto jejích shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci