IV.ÚS 2275/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2275/14 ze dne 15. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatelky Hany Jarošové, zastoupené Mgr. Markétou Dvořákovou, advokátkou se sídlem Resslova 1253, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 44 INS 2387/2012-P-574-2 ze dne 5. 9. 2013 a následnému postupu Krajského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 44 INS 2387/2012, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 173 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2014, domáhala se stěžovatelka zrušení usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 44 INS 2387/2012-P-574-2 ze dne 5. 9. 2013, jímž byla pro opožděnost odmítnuta přihláška její pohledávky ve výši 23.000,- Kč, podaná v insolvenčním řízení vedeném ve věci dlužníka společnosti Euro - Jordán, s. r. o., IČ: 25585568. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že napadeným rozhodnutím obecného soudu byl porušen zákaz diskriminace ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, jmenovitě práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny a práv garantovaných v čl. 4, čl. 12 a čl. 13 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, vyhlášené pod č. 10/2010 Sb. Porušení výše citovaných práv stěžovatelka spatřovala ve způsobu doručování písemností prostřednictvím elektronického insolvenčního rejstříku, jak je upraven v zákoně č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění, ve spojení s prekluzivní lhůtou pro uplatňování pohledávek v insolvenčním řízení, kteréžto nezohledňují situaci osob, jež z objektivních příčin, spočívajících v jejich zdravotním stavu, se nemohou s existencí elektronicky vedeného řízení vůbec seznámit. Stěžovatelka jako osoba těžce zdravotně postižená nebyla podle svých slov schopna vnímat a přijmout informace o zahájení insolvenčního řízení, popř. prohlášení úpadku dlužníka, tudíž jí nelze přičítat k tíži opožděnost její přihlášky. Na podporu své argumentace stěžovatelka poukázala na předešlou právní úpravu obsaženou v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, která zakotvovala možnost pozdějšího přihlášení pohledávky (i po prvním přezkumném jednání), čímž představovala pro věřitele z hlediska uplatňování pohledávek nepochybně příznivější variantu. Citovaná právní úprava navíc stanovila povinnost vyrozumět známé věřitele úpadce. Za takového věřitele se stěžovatelka v daném případě považovala s tím, že musela být insolvenčnímu soudu známa z účetnictví dlužníka, ale i z předešlých insolvenčních řízení vedených na majetek dlužníka, do nichž se stačila řádně přihlásit. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka ve svém podání usilovala rovněž o zrušení ustanovení § 173 odst. 1 insolvenčního zákona, které dle jejího mínění nezaručuje osobám se zdravotním postižením rovnoprávnou a účinnou právní ochranu před diskriminací. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně stěžovatelka současně požádala o aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatelka spatřovala především ve skutečnosti, že "jí bylo v důsledku její zdravotní indispozice ... odepřeno právo na spravedlivý proces, resp. právo na přístup k soudu. Právní řád sice po formální stránce rovnost osob zajišťuje, nijak však nezohledňuje objektivně danou odlišnost osob se zdravotním postižením a důsledky s tím spojené a nevyrovnává již danou (zdravotním stavem zapříčiněnou) nerovnost tak, aby byla i fakticky zachována rovnost šancí." Nelze přitom podle stěžovatelky připustit, aby fyzické omezení znemožňovalo či nepřípustně ztěžovalo právo podobně indisponovaných osob uplatňovat své pohledávky v insolvenčním řízení. Stěžovatelka dále brojila proti postupu Krajského soudu v Brně v řízení sp. zn. 44 INS 2387/2012, který její podání ze dne 12. 9. 2013 neposoudil podle obsahu jako odvolání, naopak jej mylně označil za podání, ke kterému se nepřihlíží, přičemž se ani nepokusil vyzvat stěžovatelku k odstranění vad, jak mu ukládá zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Vedle popsaného porušení práva na přístup k soudu Krajský soud v Brně měl porušit též stěžovatelčino právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť jí ve smyslu její žádosti ze dne 12. 9. 2013 neustanovil právního zástupce pro odvolací řízení. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v souzené věci. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka se v ústavní stížnosti mimo jiné domáhá zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 44 INS 2387/2012-P-574-2 ze dne 5. 9. 2013. Proti tomuto rozhodnutí bylo v souladu se zákonem i dle poučení soudu přípustné odvolání, které však podáno nebylo. Vědoma si, že nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, stěžovatelka proto v ústavní stížnosti argumentovala ve prospěch mimořádné přípustnosti své ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a sice naplněním podmínky podstatného přesahu jejích vlastních zájmů. K možnosti přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je třeba především poznamenat, že tento postup představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a jako takovou je nutné ji vykládat restriktivně [srov. nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159)]. Musí tudíž jít o natolik silný, resp. významný veřejný zájem, který v daném okamžiku vyžaduje, aby konkrétní, byť nepřípustná ústavní stížnost byla projednána, neboť nelze otálet a čekat, až Ústavní soud dostane příležitost posoudit jinou, formálně přípustnou ústavní stížnost. Současně se nesmí jednat o situaci, která má ojedinělou, nahodilou povahu, jinými slovy řešení otázky z ústavní stížnosti musí mít dopad na širší okruh případů, musí mít znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním případem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že k aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže dochází k aplikaci neústavního právního předpisu, jež je třeba zrušit, či k ústavně nekonformnímu výkladu právního předpisu nebo se jednalo o řešení zásadní ústavněprávní otázky, k níž se Ústavní soud dosud neměl příležitost vyjádřit, jestliže by rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo mít dopad na mnoho osob a mohlo předejít množství soudních sporů, či rozhodnutí o ústavní stížnosti by mohlo prosadit závaznost předchozího nálezu Ústavního soudu n