IV.ÚS 2276/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2276/21 ze dne 30. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ČD Cargo, a. s., sídlem Jankovcova 1569/2c, Praha 7 - Holešovice, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2021 č. j. 23 Cdo 2193/2020-338, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. prosince 2019 č. j. 15 Co 187/2019-288 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. února 2019 č. j. 130 C 41/2015-232, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PKP CARGO INTERNATIONAL, a. s., sídlem Betonářská 580/14, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 403 516 EUR s příslušenstvím (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Uvedenou částku požadovala stěžovatelka na základě tvrzení, že s vedlejší účastnicí uzavřela písemnou smlouvu (dále jen "smlouva") účinnou pro období od 1. 7. 2012 do 31. 3. 2014, jejíž součástí měl být závazek vedlejší účastnice k úhradě ceny za poskytnutí kapacity přepravy pro případ, že jí ve stanoveném období nevyužije, a to ve výši 2 EUR za každou neodvezenou tunu zásilek do celkového stanoveného minimálního rozsahu 350 000 tun oproti skutečně využitému rozsahu přepravy. Vedlejší účastnice však minimální sjednaný objem přepravy zásilek nerealizovala a přes výzvu stěžovatelky dlužnou částku neuhradila. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v řízení nebyla prokázána skutková verze tvrzená stěžovatelkou, konkrétně uzavření písemné smlouvy, jejíž součástí měl být výše uvedený závazek vedlejší účastnice k úhradě ve výši 2 EUR za každou neodvezenou tunu. Ačkoli stěžovatelka tvrdila, že disponuje oboustranně podepsanou smlouvou č. D 222016, takovou listinu soudu ani po výzvě nepředložila. Nadto v komunikaci stěžovatelky, a to v dopise vystaveném stěžovatelkou dne 18. 9. 2014, je obsaženo sdělení, že stěžovatelka oboustranně podepsanou smlouvou č. D 222016 nedisponuje, což koresponduje s výše uvedeným závěrem soudu, že písemná smlouva nebyla uzavřena. Navrhovala-li stěžovatelka, aby soud žalobou uplatněný nárok posoudil jako náhradu škody způsobenou tím, že vedlejší účastnice stěžovatelku včas neinformovala o tom, že nevyužije minimální sjednanou přepravní kapacitu, okresní soud konstatoval, že nevzal za prokázané uzavření písemné smlouvy se stěžovatelkou tvrzeným obsahem a nemohlo být tudíž ani prokázáno porušení prevenční povinnosti informovat stěžovatelku o nevyužití minimální sjednané přepravní kapacity. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), změnil výrok II. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že předmětnou smlouvu je třeba posoudit jako tzv. rámcovou smlouvu, kterou strany upravují vzájemná práva a povinnosti pro své obchodování, v této věci práva a povinnosti pro případ objednání železničních přeprav vedlejší účastnice u stěžovatelky (formou nákladního listu). Krajský soud dále konstatoval, že smluvní ujednání o sankci za nesplnění smluvně dohodnutého objemu přeprav (o zaplacení částky 2 EUR za každou neodvezenou tunu zásilek), obsažené v čl. III.3.2. předmětné smlouvy (bylo-li by v řízení prokázáno, že se strany na tomto konkrétním obsahu dohodly), je nutno po právní stránce hodnotit jako ujednání o smluvní pokutě podle § 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), které je ustanovením kogentním, v jehož odstavci druhém je stanovena obligatorně (pod sankcí absolutní neplatnosti) písemná forma, jejíž existenci se však stěžovatelce nepodařilo prokázat. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatelka, tvrdila-li existenci ujednání o obsahu uvedeném v čl. III.3.2., byla okresním soudem řádně poučena podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o povinnosti prokázat své tvrzení o písemném uzavření tvrzené dohody s upozorněním na následky nesplnění této výzvy. Stěžovatelka v daném řízení neprokázala existenci písemného ujednání o smluvně dohodnutém objemu přeprav o rozsahu 350 000 tun za předmětnou dobu a ani písemné ujednání, že v případě nedodržení tohoto objemu přeprav je vedlejší účastnice povinna uhradit stěžovatelce částku 2 EUR za neodvezenou tunu. Krajský soud dovodil, že nejde o ujednání o ceně za rezervovanou kapacitu objemu přepravy, jak tvrdila stěžovatelka. 4. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky obsaženou v jejím odvolání, že okresní soud pochybil, nepřiznal-li stěžovatelce žalovaný nárok na zaplacení částky 403 516 EUR alespoň z titulu náhrady škody. Krajský soud poukázal na to, že vymezením skutku, na jehož podkladě se účastník (žalobce) ve sporném řízení domáhá žalovaného nároku, je soud vázán, soud tedy nemůže přisoudit kvantitativně požadované plnění z titulu jiného skutku, než na základě kterého byl nárok v řízení uplatněn (s výjimkou situace, kdy je připuštěna změna žaloby). Vymezila-li tedy stěžovatelka svůj nárok skutkově tak, že se žalované částky domáhá jako sjednané ceny podle uzavřené smlouvy, je soud tímto vymezením skutku vázán. Krajský soud poukázal na to, že i když stěžovatelka při jednání u okresního soudu předestřela názor, že vztah je možno posoudit i podle ustanovení o náhradě škody, a uvedla, že jí "mohla" vzniknout faktická škoda i ušlý zisk, neboť se vedlejší účastnice chovala tak, jako by byla smlouvou vázána, avšak měla porušit prevenční povinnost podle § 415 občanského zákoníku tím, že neavizovala v dostatečném předstihu stěžovatelce, že nevyužije sjednanou kapacitu přepravy, pak takto vymezená tvrzení prezentují odlišný skutek, než který vylíčila stěžovatelka v žalobě (a to jak co do totožnosti příčiny, tak i následku) a který učinila předmětem řízení. Takto vymezený odlišný skutek totiž vyžaduje zjišťování odlišného okruhu rozhodných skutečností z hlediska hypotézy právní normy, než skutek, který stěžovatelka vylíčila v žalobě a který učinila předmětem řízení, a na němž setrvala, a proto okresní soud správně nerozhodoval o změně žaloby, neboť stěžovatelka neprojevila procesním úkonem vůli ke změně žaloby, jen se domáhala odlišného právního posouzení skutku, který v žalobě vymezila a na němž setrvala. 5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, protože není přípustné (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dovodil, že v posuzovaném případě stěžovatelka, ačkoli v dovolání uvedla, že porušení povinnosti vedlejší účastnice spatřuje v nevyužití sjednané minimální přepravní kapacity, v řízení před soudy v souvislosti s požadavkem na posouzení nároku z titulu náhrady škody tvrdila porušení tzv. prevenční povinnosti vedlejší účastnice spočívající v tom, že vedlejší účastnice neavizovala stěžovatelce v dostatečném předstihu, že nevyužije sjednanou kapacitu. Tvrdila tedy porušení jiné povinnosti než uvedené v žalobě (nevyužití sjednané přepravní kapacity vs. včasné neoznámení o nevyužití této kapacity). Současně tvrzení o tom, že si strany pro případ nevyužití (údajně) sjednané minimální přepravní kapacity ujednaly doplatek v konkrétní výši za každou nevyužitou jednotku sjednané kapacity, nepředstavuje tvrzení o konkrétní škodě vzniklé v důsledku porušení povinnosti vedlejší účastnice. Nejvyšší soud poukázal na to, že jedním ze základních rozdílů mezi náhradou škody a smluvní pokutou je, že v případě sporu, jehož předmětem je nárok z titulu smluvní pokuty, je nutnost tvrdit a prokazovat, že došlo k porušení konkrétní smluvní povinnosti a že pro případ porušení této povinnosti bylo mezi stranami platně ujednáno právo na smluvní pokutu, zatímco v případě nároku z t