IV.ÚS 2277/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2277/10 ze dne 8. 6. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti J. M., zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, AK se sídlem Pavelčákova 14, 779 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2010 čj. 32 Cdo 858/2009-399, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 11. 9. 2008 čj. 69 Co 387/2008-374 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2008 čj. 24 C 13/2007-335 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností doplněnou podáním ze dne 15. 2. 2011 se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem. Stěžovatelka uvedla, že jako účastník veřejné dražby vydražila konkrétní nemovitosti, za které byla povinna zaplatit dražiteli, SEMPRA Olomouci, s. p., v likvidaci, (dále i "Sempra") v určené lhůtě doplatek ve výši 2 921 000,- Kč. Tuto částku složil na označený účet dražitele M. M., což při absenci dalších potřebných identifikačních údajů platby vedlo jejího příjemce k závěru, že poskytnuté finanční prostředky nepředstavují doplatek vydražené ceny. Stěžovatelka vytkla obecným soudům, že tomuto závěru přisvědčily a dostatečně se nezabývaly jejími zásadními argumenty, shrnutě vyjádřeno zejména tím, že jí nemůže být přičítáno k tíži, že se výslovný účel platby uvedený na pokladní složence banky při platbě peněz ("dražba z 15. 9. 2004") nepromítl ve výpisu z účtu dražitele, resp. byl zde uveden údaj jiný (jméno složitele). Zdůraznila, že částka byla složena na účet určený výlučně pro úhradu vydražených cen v přesně odpovídající výši a ve stanovené lhůtě, platbu v hotovosti předem avizovala a po zjištění nesrovnalostí opakovaně likvidátora Sempry informovala. Dle jejího názoru neměl likvidátor důvod domnívat se, že M. M. plní vůči Sempře svoje závazky, neboť nebylo prokázáno, že by je měl. Posouzení důkazů a jejich hodnocení obecnými soudy stěžovatelka označila za nelogické a hrubě rozporné s běžnými pravidly uvažování, což neodpovídá pravidlům spravedlivého procesu a ve svém důsledku porušuje i její vlastnické právo k nemovitostem. Okresní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 26. 8. 2010 uvedl, že je přesvědčen o vedení spravedlivého procesu, ve kterém práva stěžovatelky neporušil, neboť ta byla v řízení zastoupena advokátem a měla možnost se dostatečně hájit. Ústavní stížnost je podle názoru soudu postavena na zcela účelově tvrzených skutečnostech odlišných od závěrů, ke kterým dospěl po provedeném dokazování; v odůvodnění svého rozsudku soud jednoznačně konstatoval pochyby o existenci závazku stěžovatelky vůči M. M. Tvrzení stěžovatelky označil soud za vykonstruovaná s tím, že je v rozporu s hmotným právem přenášet odpovědnost ze vztahu mezi složitelem finančních prostředků a bankou na třetí osobu tak, jak učinila stěžovatelka. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 23. 2. 2011 označil argumentaci stěžovatelky za irelevantní, neboť jí fakticky toliko zpochybňuje skutkové a právní závěry odvolacího soudu. V plném rozsahu odkázal na důvody uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 24. 2. 2011 odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle které má usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání podaného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. deklaratorní povahu, je jím konstatována neexistence práva podat dovolání, což samo o sobě není schopno zásahu do základních práv, s tím, že Ústavní soud nepřezkoumává úvahu Nejvyššího soudu o tom, zda v konkrétní věci má či nemá napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Pozemkový fond České republiky se vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení podáním ze dne 22. 3. 2011. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení stěžovatelce na vědomí k případné replice, tato na ně však v soudem stanoveném lhůtě nereagovala. Ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 24 C 13/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že po provedeném dokazování soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala určení, že je vlastníkem nemovitostí specifikovaných ve výroku I. rozsudku. Okresní soud vzal za zjištěné, že stěžovatelka nezaplatila zbývající část ceny, za kterou dne 15. 9. 1994 vydražila předmětné nemovitosti, neboť platba uskutečněná složením příslušné částky na bankovní účet likvidovaného podniku prostřednictvím jiné osoby (M. M.) nebyla identifikovatelná jejím tehdejším jménem (J. P.) a likvidátor ji posoudil jako úhradu dluhu M. M. Následný postup likvidátora, který odmítl vydat stěžovatelce příslušná potvrzení a uzavřít s ní kupní smlouvu ohledně těchto nemovitostí, označil okresní soud za zákonný. K detailům a okolnostem samotné platby vyložil, že za situace, kdy zmocněnec skládá peněžní prostředky za jinou osobu a sám je vůči věřiteli dlužníkem v době složení peněžních prostředků ve prospěch účtu věřitele, je přímo nezbytné, aby byl věřitel o této skutečnosti s předstihem informován a měl vědomost o tom, že se jedná o konkrétní účelovou platbu konkrétního dlužníka. To se však v projednávané věci nestalo, sama stěžovatelka připustila, že jí nebylo známo, že M. M. byl dlužníkem likvidovaného podniku. Okresní soud reagoval na další žalobní námitky stěžovatelky a s odkazem na ustanovení § 32 odst. 1 obč. zák., podle kterého nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná vlastním jménem, uzavřel, že likvidátor byl oprávněn využít složené prostředky k pokrytí dluhů M. M. Okresní soud se též vyjádřil ke skutečnostem, které vyplynuly ze souvisejících transakcí stěžovatelky a M. M. (smlouva o půjčce s pokusem o antidatování, výplata peněžních prostředků poskytovatele půjčky a navazující postupy v rozporu s ujednáním smlouvy o půjčce a další) a hodnotil je jako důkazy účelově vytvořené. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, potvrdil, že zásadní otázku, zda částkou složenou v hotovosti na účet likvidovaného podniku Sempra Olomouc dne 13. 10. 1994 byla doplacena cena dražby, okresní soud posoudil správně. S odkazem na pravidla výkladu právních úkonů (§ 35 odst. 2 a 3 obč. zák.) ve vztahu k plnění dluhu za jiného (§ 454 obč. zák.) podrobně rozebral, že z údajů poskytnuté platby nebylo pro osoby jednající za likvidovaný podnik bez pochybností zjistitelné, že M. M. složením příslušné částky plnil jako zmocněnec za stěžovatelku její dluh z dražby, a v této souvislosti hodnotil i další skutečnosti související s předmětnou platbou (výše částky, termín, konkrétní účet, atd.). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Otázky, které stěžovatelka dovolacímu soudu předestřela, postrádaly podle jeho názoru potřebný judikatorní přesah, neboť bezprostředně souvisely se zjištěným skutkovým stavem a nečinily napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným; dovolací soud rovněž neshledal, že by stěžovatelkou vymezené otázky byly řešeny v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud konstatoval, že byla-li plátcem předmětné částky osoba odlišná od stěžovatelky, ani shodná výše zaplacené částky s výší dluhu stěžovatelky nemohla vést bez dalšího k jednoznačnému závěru, že jde právě o její platbu, zejména pokud návěští není součástí údajů uvedených na výpisu z účtu. Povinnost učinit právní úkon tak, aby byl určitý a srozumitelný, má vždy osoba, která jej činí, a nelze ji přenášet na toho, komu je úkon určen. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že s ohledem na své postavení není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění učiněné byly správné či nikoliv; to ovšem s výjimkou případů, kdy se obecný soud dopustí skutkového či právního omylu, kterým porušil některé z práv nebo svobod zakotvených v rovině ústavní. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocen