IV.ÚS 2278/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2278/14 ze dne 8. 4. 2015 N 73/77 SbNU 103 Náležité odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání pro opožděnost   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 8. dubna 2015 sp. zn. IV. ÚS 2278/14 ve věci ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, 128 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3550/2013-118 ze dne 21. 5. 2014, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání pro opožděnost, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Mgr. Gejzy Šidlovského, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem Vyšehradská 21, 128 00 Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3550/2013-118 ze dne 21. 5. 2014 se ruší. II. Nejvyšší soud je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi, Mgr. Gejzovi Šidlovskému, náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 8 228 Kč do 3 dnů od vykonatelnosti tohoto nálezu k rukám jeho právního zástupce. Odůvodnění I. 1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení jejího práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ve svém návrhu stěžovatelka namítla, že Nejvyšší soud při zvažování otázky, zda dovolání bylo podáno včas, vycházel ze zjištění, že stěžovatelka podala dovolání dne 28. 5. 2013, a to do datové schránky soudu. Následně pak uzavřel, že vzhledem k okolnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovatelce doručeno dne 27. 3. 2013, byl posledním dnem lhůty k podání dovolání den 27. 3. 2013 (sic - správně: 27. 5. 2013), dovolání stěžovatelky tak bylo podáno opožděně. Skutková zjištění dovolacího soudu však dle ní nejsou správná, neboť stěžovatelka dovolání podala prostřednictvím faxu již dne 27. 3. 2013 (sic - správně: 27. 5. 2013), tedy včas. Předmětné podání však nebylo založeno do spisu. Pro úplnost stěžovatelka uvedla, že včasností dovolání se zabýval již Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně, kdy tento nejprve dovolání stěžovatelky rovněž odmítl, a to usnesením ze dne 14. 6. 2013 č. j. 26 C 298/2011-106, neboť rovněž vycházel ze zjištění, že dovolání bylo podáno až dne 28. 5. 2013, ale k odvolání stěžovatelky bylo předmětné usnesení týmž soudem dne 9. 7. 2013 změněno, a to s odůvodněním, že stěžovatelka podala dovolání prostřednictvím faxu již dne 27. 5. 2013, předmětné podání však nebylo založeno do spisu. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil. II. 3. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 vedený pod sp. zn. 26 C 298/2011, z něhož, jakož i z obsahu napadeného soudního rozhodnutí zjistil následující skutečnosti. 4. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 6. 2012 č. j. 26 C 298/2011-52 uložil stěžovatelce, v původním řízení žalované, zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 192 000 Kč s příslušenstvím, přičemž v rozsahu, v němž se domáhal vyšší částky a konkrétního příslušenství, žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2012 č. j. 14 Co 327/2012-88 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl ještě co do částky 96 000 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil v pozměněném znění. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno stěžovatelce dne 27. 3. 2013. 5. Stěžovatelka následně proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání. Toto dovolání bylo nejprve výše uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 6. 2013 odmítnuto s odůvodněním, že stěžovatelka podala dovolání až den po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání. Teprve k odvolání stěžovatelky obvodní soud v rámci autoremedury svým usnesením ze dne 9. 7. 2013 č. j. 26 C 298/2011-110 změnil své původní rozhodnutí tak, že dovolání stěžovatelky se neodmítá, když dospěl k závěru, že do spisu nebylo založeno faxové podání stěžovatelky ze dne 27. 5. 2013, a proto bylo dovolání ve skutečnosti podáno včas. Nejvyšší soud po předložení dovolání je ovšem v záhlaví označeným usnesením odmítl jako opožděně podané dle § 243c odst. 3 a § 218a o. s. ř. Nejvyšší soud uvedl, že z obsahu spisu (konkrétně z doručenky na č. l. 96) je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovatelce doručeno dne 27. 3. 2013. Z toho dovodil, že posledním dnem dvouměsíční lhůty k podání dovolání bylo pondělí 27. 5. 2013. Bylo-li dovolání podáno až následujícího dne (č. l. 97), stalo se tak zjevně po marném uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty. Nejvyšší soud současně rozhodl též o nákladech dovolacího řízení. III. 6. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Nejvyšší soud jako účastníka řízení, aby se vyjádřil k projednávané ústavní stížnosti. Ten odpověděl svým přípisem ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. Sus 21/2015, v němž se odvolal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí a doplnil, že údaji o podání dovolání stěžovatelkou uvedenému v příslušné předkládací zprávě odpovídal údaj na podání stěžovatelky založeném v soudním spisu. Nejvyšší soud na závěr připomněl, že samotné dovolání stěžovatelky je ve svém textu datováno právě dnem 28. 5. 2014. 7. Ústavní soud dále o podané ústavní stížnosti zpravil vedlejšího účastníka, který ve svém podání ze dne 16. 3. 2015, doručeném Ústavnímu soudu tentýž den, namítl zejména "absenci jakékoli ústavněprávní a lidskoprávní argumentace stěžovatelky, přestože se stěžovatelka ‚pasovala' do pozice nositelky ústavně zaručených základních práv a svobod". Vedlejší účastník vyjádřil své povědomí o tom, že i stát prostřednictvím svých organizačních složek může podat ústavní stížnost, ovšem pouze tehdy, pokud v daném právním vztahu nevystupoval ve vrchnostenském postavení. Vedlejší účastník je přesvědčen, že posuzování důvodnosti uplatněného nároku na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, je bezesporu úkonem veřejné moci sui generis, kdy ústřední orgán státní správy posuzuje, zda uplatněný nárok způsobený v daném případě nezákonným trestním řízením je důvodný či nikoliv, pročež je jeho aktivní legitimace v řízení před Ústavním soudem pochybná. Dle názoru vedlejšího účastníka je Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti, ve věcech ústavních stížností povolán k ochraně základních práv a svobod adresátů veřejné moci, nikoliv k ochraně státu proti sobě samému, když stěžovatelka v řízení o náhradě škody vystupuje jakožto ústřední orgán státní správy pro soudy a státní zastupitelství při nápravě nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu v rámci trestního řízení. Stěžovatelka se tak v této věci nemůže domáhat ochrany Ústavního soudu. 8. V dalším pak vedlejší účastník poukázal na to, že dovolání stěžovatelky je jednoznačně datováno dnem 28. 5. 2013 a je z něj patrné, že je zasíláno na Obvodní soud pro Prahu 2 faxem a doporučeně, jak je psáno samotnou stěžovatelkou přímo na titulní straně dovolání. Podání stěžovatelky je tedy ze dne 28. 5. 2013 a vedlejšímu účastníkovi není dost dobře zřejmé, jak mohla podání ze dne 28. 5. 2013 zaslat faxem příslušnému soudu den předem, jak tvrdí, tj. dne 27. 5. 2013. Anebo se jedná o dvě podání, jedno ze dne 27. 5. 2013 a jedno ze dne 28. 5. 2013, v tom případě se ale nejedná o podání totožná. V každém případě toto jednání stěžovatelky považuje vedlejší účastník za určitou "mystifikaci" z její strany a nedomnívá se, že by takovému jednání měla být poskytnuta právní ochrana. Vedlejší účastník je toho názoru, že lhůta dvou měsíců k podání dovolání je dostatečně dlouhá na zpracování tohoto podání ze strany stěžovatelky, která má k dispozici za tímto účelem rozsáhlý aparát, a případné nejasnosti a pochybení při sepisu a podání takového kvalifikovaného podání, jakým dovolání beze sporu je (když běžný dovolatel je povinen být při sepisu a podání dovolání před Nejvyšším soudem právně zastoupen), jdou k její tíži. 9 . Závěrem vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. c), e), eventuálně § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť "jde o návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou, podaný návrh je nepřípustný a jedná se o návrh zjevně neopodstatněný". Současně ve smyslu § 62 odst. 4 a 5 zákona o Ústavním soudu vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud uložil stěžovatelce, aby nahradila vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, sestávající z odměny za zastupování advokátem ve výši 9 196 Kč (které vedlejší účastník vyčíslil v poznámc