IV.ÚS 228/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 228/06 ze dne 11. 3. 2008 N 54/48 SbNU 619 Slovenské důchody X - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Pavla Rychetského - ze dne 11. března 2008 sp. zn. IV. ÚS 228/06 ve věci ústavní stížnosti Ing. K. K. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. února 2006 č. j. 3 Ads 44/2004-72, kterým byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost týkající se nepřiznání vyrovnávacího příspěvku k důchodu, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a České správy sociálního zabezpečení jako vedlejšího účastníka řízení. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. února 2006 č. j. 3 Ads 44/2004-72 se zrušuje. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 6. dubna 2006 napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž tento soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2004 č. j. 2 Cad 27/2004-48. Stěžovatel v ústavní stížnosti především vyjadřuje nesouhlas s právním názorem uvedeným v rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele o přiznání vyrovnávacího příspěvku k důchodu), totiž že nedošlo ke zkrácení nároku stěžovatele vyplývajícího pro něj z důchodového zabezpečení, stejně jako s rozsudkem stížností napadeným, jehož právní závěry se opírají o předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 15/2003-39 týkající se výkladu doby pojištění podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, vyhlášené pod č. 228/1993 Sb. (dále jen "Smlouva"). Stěžovatel se však s uvedenými závěry neztotožňuje, naopak poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, zejména pak nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173) a dále pak na dobový výklad doby pojištění (zápočtu pracovní činnosti v cizině). Stěžovatel má za to, že stížností napadené rozhodnutí především porušuje zásadu uznávanou v mezinárodním právu pro provádění sociálních smluv (čl. 5 Evropské prozatímní dohody o soustavách sociálního zabezpečení ve stáří, invaliditě a pozůstalých, vyhlášené pod č. 112/2000 Sb. m. s.). Zásada, že ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva zaručená vnitrostátním zákonodárstvím, kompenzuje do určité míry (nikoliv ve všech případech úplně) případné škody, které může smlouva založená na principu dílčích důchodů jednotlivci přinést, a to tím, že vnáší do vztahu mezinárodní smlouvy a vnitrostátního zákona prvek teritoriality. Újma, kterou může taková smlouva přinést, nastává tehdy, kdy jeden smluvní stát vyplácí důchodci (do státu trvalého bydliště) důchod za velmi dlouhou dobu zaměstnání ve výši mnohem nižší, než jaký by tomuto důchodci náležel bez takové smlouvy. Důchodce tak nese důsledky sociální a ekonomické politiky státu, ve kterém trvale nežije. Negativa takové "závislosti" odstraňuje "vyrovnávací příspěvek". Stěžovatel výklad zaujatý Nejvyšším správním soudem, že, zjednodušeně řečeno, v případě Smlouvy nešlo o smlouvu o sociálním zabezpečení, považuje za neudržitelný, mající za cíl pouze najít odůvodnění, jež by mu umožnilo podpořit praxi správního orgánu (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem), navrhuje tedy, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí svým nálezem zrušil. Ústavní soud si k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení, jakož i příslušný spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 2 Cad 27/2004. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření poukázal na to, že věc stěžovatele je obdobná jako stížnost podaná stěžovatelkou A. W. proti rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, o níž bude rozhodovat plénum Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 4/06), proto navrhl, aby řízení bylo do rozhodnutí pléna Ústavního soudu přerušeno. Aniž by se jakkoliv vyjádřil k podstatě námitek stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti, navrhl Nejvyšší správní soud zároveň, aby stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. Usnesením ze dne 1. srpna 2006 č. j. IV. ÚS 228/6-14 Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti stěžovatele podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přerušil, aby vyčkal rozhodnutí pléna Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/06. V citované věci rozhodlo plénum Ústavního soudu nálezem dne 20. března 2007, vyhlášeným dne 29. března 2007 [nález sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 (N 54/44 SbNU 665)], proto usnesením ze dne 12. června 2007 č. j. IV. ÚS 228/06-19 rozhodl Ústavní soud o pokračování v řízení. Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 2 Cad 27/2004 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 27. února 2004 žalobu proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. února 2004 č. 340 625 413, jímž byla zamítnuta jeho žádost o přiznání vyrovnávacího příspěvku ke starobnímu důchodu, který je mu vyplácen Sociální pojišťovnou v Bratislavě na základě rozhodnutí ze dne 21. dubna 2005 od 1. května 2005 ve výši 3 864 Sk. Stěžovatel po ukončení vysokoškolských studií (Vysoká škola lesnická a dřevařská ve Zvolenu) pracoval pouze na Slovensku, a to i ke dni rozdělení státu. Je občanem České republiky a od 26. července 1994 je hlášen k trvalému pobytu na území České republiky. Rozsudkem ze dne 28. června 2004 č. j. 2 Cad 27/2004-48 krajský soud žalobu stěžovatele zamítl. K námitkám stěžovatele pak krajský soud uvedl, že na případ stěžovatele pak dopadá Smlouva, jejíž aplikaci soud ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") přiznal přednost před zákonem. Podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy se doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky (dále též jen "ČSFR") považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem. Tato úprava vycházející z územního principu neumožňuje na dobu pojištění, které získal žalobce ke dni rozdělení ČSFR, pohlížet jinak než jako na dobu slovenskou. Nepřisvědčil proto stěžovateli, že ke dni 26. července 1994 splňoval všechny podmínky požadované zákonem č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, také pro přiznání starobního důchodu podle českých předpisů, ani v tvrzení, že nepřiznáním vyrovnávacího přídavku došlo ke zkrácení jeho práva individuálního nároku na důchodové zabezpečení. Smlouva ani zákon č. 100/1988 Sb. či současně platný zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, vyrovnávací přídavek neznají, a pokud vyrovnání rozdílů českých a slovenských důchodů vzniklých v důsledku devalvace slovenské koruny není předpisy upraveno, pak na takové finanční dorovnání není právní nárok. Pokud se stěžovatel k důkazu existence vyrovnávacího přídavku dovolává způsobu, kterým je rozdíl mezi fiktivním českým a reálným slovenským důchodem zjišťován pro účely řízení o odstranění tvrdosti Smlouvy, soud konstatoval, že dobrovolně, tedy bez právního nároku, může být poskytnuta dávka jakkoliv pojmenovaná a důkazem oprávněnosti požadavku na poskytnutí vyrovnávacího přídavku nemůže být skutečnost, že přídavek lze stanovit jako rozdíl mezi slovenským důchodem a pro takový účel vypočteným fiktivním českým důchodem. Pokud Smlouva postrádá ustanovení o užití vnitrostátního předpisu v případě, je-li to pro pojištěnce výhodné, pak nelze účinně argumentovat poukazem na skutečnost, že starobní důchod vyměřený podle českých předpisů by byl vyšší než důchod stanovený podle předpisů slovenských. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud svým stížností napadeným rozsudkem zamítl. Odkazuje na své předchozí rozhodnutí ze dne 6. 11. 2003 č. j. 3 Ads 15/2003-39, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 6/2004 pod č. 230, dovodil, že Smlouva uveřejněná pod č. 228/1993 Sb. není smlouvou podle čl. 10 Ústavy, ve znění účinném před 1. 6. 2002, a nebyla tedy do uvedeného data bezprostředně závazná s předností před zákonem. Při stanovení výše dávek důchodového pojištění, na něž vznikl nárok před 1. 6. 2002, je proto nutno zkoumat, zda je pro pojištěnce výhodnější výpočet podle uvedené smlouvy či podle vnitrostátních (českých) předpisů. Uvedené pravidlo však platí pouze za podmínky, že nárok na dávku by pojištěnci vznikl jen s přihlédnutím k dobám pojištění získaným na území České republiky. Tento právní názor byl dle Nejvyššího správního soudu upřesněn rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005 č. j. 3 Ads 2/2003-112, uvedené rozhodnutí deklaruje, že dnem účinnosti ústavního zákona č. 395/2001 Sb., kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších př