IV.ÚS 2280/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2280/23 ze dne 7. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2023 č. j. 25 Cdo 953/2023-329, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. obchodní společnosti DER Touristik CZ, a. s., sídlem Babákova 2390/2, Praha 11 - Chodov, zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, sídlem Malá Skála 397, a 2. J. S., zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, stěžovatelka se na jaře roku 2005 zúčastnila se svým manželem (druhým vedlejším účastníkem) zájezdu do Egypta organizovaného cestovní kanceláří Cestovní kancelář FISCHER, a. s., (právní předchůdkyní první vedlejší účastnice, dále též jen "žalovaná"). Na jednodenním výletě do Káhiry, zakoupeném od cestovní kanceláře, došlo během cesty autobusem k nehodě, v důsledku čehož stěžovatelka utrpěla poranění, její zdraví a kvalita života byly velmi závažně poškozeny, stěžovatelka je zcela odkázána na péči a pomoc druhých. 3. Soudy v rámci jiných řízení vedených mezi stěžovatelkou, druhým vedlejším účastníkem a žalovanou dospěly pravomocně k závěru, že za újmu způsobenou úrazem stěžovatelky a jeho následky odpovídá žalovaná. Zároveň ovšem také soudy dospěly k závěru, že právní úprava neumožňuje stěžovatelce vůči žalované přiznat do budoucna nárok na rentu, tedy pravidelně vyplácenou částku. Proto stěžovatelka vede řadu řízení, v nichž se vždy za určité období zpětně domáhá náhrady nákladů na léčení a na péči o svou osobu. V jednom z takových řízení bylo vydáno napadené usnesení. 4. Stěžovatelka spolu s druhým vedlejším účastníkem se žalobami podanými k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhali na žalované zaplacení nákladů na léčení a péči o stěžovatelku za období od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 a od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020. Za první období stěžovatelka a druhý vedlejší účastník požadovali částku 340 021 Kč, za druhé období částku 212 146 Kč. Usnesením obvodního soudu ze dne 11. 1. 2022 č. j. 28 C 315/2018-176 (28 C 179/2020-71) byla řízení o obou žalobách spojena ke společnému projednání a nadále byla vedena pod sp. zn. 28 C 315/2018. 5. Obvodní soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2022 č. j. 28 C 315/2018-209, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 2. 2022 č. j. 28 C 315/2018-221, uložil první žalované povinnost uhradit stěžovatelce částku 320 215 Kč spolu s úrokem z prodlení z titulu náhrady majetkové újmy vzniklé vynaložením prostředků na zajištění základní obsluhy stěžovatelky v prvním období (výrok I), dále uložil žalované povinnost uhradit stěžovatelce a druhému vedlejšímu účastníkovi společně částku 3 361 Kč spolu s úrokem z prodlení z titulu náhrady nákladů spojených s léčením stěžovatelky v prvním období (výrok II), ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou soud žalobu zamítl co do částky 44 500 Kč spolu s úrokem z prodlení požadované z titulu náhrady majetkové újmy vzniklé vynaložením prostředků na zajištění základní obsluhy stěžovatelky v prvním období (výrok III). Dále obvodní soud uložil žalované povinnost uhradit stěžovatelce částku 209 280 Kč spolu s úrokem z prodlení z titulu náhrady majetkové újmy vzniklé vynaložením prostředků na zajištění základní obsluhy stěžovatelky ve druhém období (výrok IV), dále obvodní soud uložil žalované povinnost uhradit stěžovatelce a druhému vedlejšímu účastníkovi úrok z prodlení z částky 2 866 Kč (samotná jistina byla žalovanou v průběhu řízení dobrovolně uhrazena a v tomto rozsahu byla žaloba vzata zpět a řízení zastaveno) požadované z titulu náhrady nákladů spojených s léčením stěžovatelky ve druhém období (výrok V). O nákladech řízení rozhodl obvodní soud tak, že uložil žalované zaplatit stěžovatelce plnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu (výrok VI), ve vztahu mezi druhým vedlejším účastníkem a žalovanou soud žalované nepřiznal náhradu nákladů za použití § 150 občanského soudního řádu (výrok VII) a žalované uložil povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok VIII). 6. Proti vyhovujícím výrokům II a V a zamítavému výroku III nebylo podáno odvolání a tyto výroky nabyly samostatně právní moci. Proti vyhovujícímu výroku I podala odvolání žalovaná v rozsahu částky 181 905 Kč, ve zbývajícím rozsahu nabyl právní moci i tento výrok. Žalovaná dále podala odvolání proti výroku IV v celém rozsahu. 7. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání žalované rozsudkem ze dne 26. 10. 2022 č. j. 28 Co 199/2022-295 změnil výrok I rozsudku obvodního soudu tak, že v rozsahu částky 181 905 Kč žalobu zamítl (výrok I). Ve výroku IV byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že žaloba se zamítá v rozsahu jistiny a úroku z prodlení za dobu od 22. 10. 2020. V rozsahu úroku z prodlení za dobu od 29. 9. do 21. 10. 2020 byl rozsudek obvodního soudu zrušen a řízení bylo zastaveno (vše výrok II). Dále městský soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV) a uložil žalované zaplatit soudní poplatek (výrok V). 8. Potom, co stěžovatelka podala dovolání, došlo k zániku žalované fúzí sloučením s první vedlejší účastnicí. Nejvyšší soud proto rozhodl usnesením ze dne 29. 3. 2023 č. j. 25 Cdo 953/2023-325 tak, že v řízení bude namísto žalované pokračovat s první vedlejší účastnicí. 9. Dovolání stěžovatelky proti výrokům I a II rozsudku městského soudu Nejvyšší soud jako vadné odmítl napadeným usnesením. Shledal, že postrádá vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a občanského soudního řádu), i dovolací důvod. II. Argumentace stěžovatelky 10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání pro vady, ač ve své podrobné argumentaci jednoznačně vymezila právní otázku, jež byla řešena odchylně od dosavadní rozhodovací praxe. 11. Dále stěžovatelka předkládá argumenty, které fakticky míří proti tomu, jak v její věci rozhodly obvodní soud a městský soud. S ohledem na to, jak stěžovatelka vymezila předmět řízení tím, že napadla jen usnesení Nejvyššího soudu, není třeba tuto argumentaci podrobněji reprodukovat. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 13. Soudkyně zpravodajka postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu a oběma vedlejším účastníkům. 14. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že stěžovatelčino dovolání neobsahovalo zákonem stanovené náležitosti, a proto bylo odmítnuto. Tento závěr Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí rovněž v přiměřeném rozsahu odůvodnil. Nejvyšší soud proto navrhl ústavní stížnost odmítnout. 15. První vedlejší účastnice poukázala na to, že stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto pro vady. První vedlejší účastnice poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle něhož není porušením ústavně zaručených základních práv stěžovatele, je-li dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti, odmítnuto pro vady. První vedlejší účastnice proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, případně zamítnuta jako nedůvodná. 16. Druhý vedlejší účastník se ve svém vyjádření ztotožnil s námitkami stěžovatelky. Uvedl dále, že Nejvyšší soud nenaplnil svou roli sjednotitele rozhodovací praxe obecných soudů, když stěžovatelčino dovolání odmítl. 17. Vyjádření Nejvyššího soudu a obou vedlejších účastníků zaslal Ústavní soud na vědomí a k případné replice stěžovatelce. Této možnosti stěžovatelka nevyužila. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnost