IV.ÚS 2281/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2281/13 ze dne 10. 12. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Rostislava Fraita, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. 4. 2013 č. j. 69 Co 131/2012-109 a proti nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3162/12 (s podnětem k předložení věci plénu Ústavního soudu), takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení čl. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 36, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel současně také (v souzené věci) považuje odůvodnění předchozího nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3162/12 za nesprávné a nepřesvědčivé a předkládá podnět, aby (příslušný) senát Ústavního soudu "celou věc" postoupil v souladu s § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), k posouzení plénu Ústavního soudu. II. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 4. 2013 č. j. 69 Co 131/2012-109 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2011 č. j. 21 C 211/2011-46 a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud, který v odůvodnění poukázal na vázanost právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3162/12 o právu na odepření výpovědi v občanském soudním řízení, uzavřel s tím, že okresní soud správně po právní stránce kvalifikoval žalobou uplatněný nárok tak, že na posuzovanou věc dopadá zákon č. 168/1999 Sb., ve znění účinném ke dni 31. 12. 2009, podle jehož § 10 odst. 1 písm. e) má žalobkyně Generali Pojišťovna, a. s. (dále "žalobkyně", "pojistitelka") proti pojištěnému (dále jen "stěžovatel") postižní právo. Tedy má právo na náhradu toho, co za stěžovatele plnila, jestliže prokáže, že stěžovatel bezdůvodně neplnil povinnost podle § 8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. (povinnost stěžovatele bezodkladně písemně ohlásit pojistitelce škodnou událost s uvedením skutkového stavu), v důsledku čehož byla ztížena možnost řádného šetření pojistitelce podle § 9 odst. 3 citovaného zákona. Odvolací soud s odkazem na citovaný nález Ústavního soudu uvedl, že odmítnutí uvedení skutkového stavu, včetně určení totožnosti osoby, která vozidlo v době dopravní nehody řídila, a to za současného odvolání se na to, že v okamžiku dopravní nehody vozidlo řídila osoba blízká podle čl. 37 odst. 1 Listiny, nelze považovat za důvodné odmítnutí splnění této povinnosti. Občanskoprávní důsledky plynoucí pro stěžovatele z nesplnění jeho povinnosti informovat pojistitelku o skutkovém stavu škodné události (včetně toho, kdo řídil vozidlo) musí nést sám stěžovatel (pojištěný). Odvolací soud připomněl, že zásada rovnosti smluvních stran vylučuje, aby jedna ze smluvních stran byla privilegována tím, že nesplnění její smluvní informační povinnosti jí bude tolerováno s odkazem na princip nemo tenetur, neboť takový postup by vedl ke znevýhodnění druhé smluvní strany. Pokud tedy stěžovatel bezdůvodně nesplnil uvedenou povinnost a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitelky podle § 9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., je namístě, aby nesl občanskoprávní důsledky vyplývající z porušení této zákonné povinnosti a sám uhradil pojistitelce pojistné plnění. III. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti uvedl, že klíčovým je posouzení (ústavně)právní otázky, zda nesplnění povinnosti pojištěného (stěžovatele) podle § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném ke dni 31. 12. 2009, ve výše uvedeném rozsahu (podle čl. 37 odst. 1 Listiny) je možno zahrnout pod pojem "bezdůvodně". Stěžovatel se domnívá, že by bylo popřením jeho ústavního práva nebýt nucen k poskytování informací, které mohou vést k potrestání osoby blízké, pokud by státní moc tento zákaz akceptovala v rámci trestního/přestupkového řízení, ale současně by jej stát nutil (formou uložení zákonné povinnosti v rámci soukromoprávních norem -zákona č. 168/1999 Sb.), aby toto právo fakticky nemohl využít. Stěžovatel tento postup považuje za obcházení smyslu čl. 37 odst. 1 Listiny, a to navíc, když možnost uplatnění regresního nároku vůči stěžovateli (či jiné osobě, která za škodu odpovídá) je stanovena až zákonem a není ponechána na vůli obou účastníků smluvně pojišťovacího vztahu; nelze proto tvrdit, že by stěžovatel a pojistitelka měli rovné postavení, když stěžovatel je nucen akceptovat zákonem daný rámec pojistné smlouvy, oproti čemu je ale zákonodárcem chráněn, např. právě použitím regulativu "bezdůvodně" a také okolností uvedenou v § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., spočívající v tom, že důsledkem bezdůvodného nesplnění povinnosti podle § 8 odst. 1 a odst. 2 byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3 citovaného zákona. Stěžovatel také vyslovil domněnku, že nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3162/12 je vadný i z toho důvodu, že Ústavní soud zjevně aplikoval zákon č. 168/1999 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2010; stěžovatel uvedené dovozuje z použití výrazu "bez zřetele hodného důvodu" na straně páté nálezu, když tento výraz byl (namísto výrazu "bezdůvodně") do § 10 odst. 1 písm. e) citovaného zákona vtělen až novelou provedou zákonem č. 278/2009 Sb. Stěžovatel konečně poukázal na to, že "odměna žalobce" za zastupování (před soudy obou stupňů) byla vypočtena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, jež však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 zrušena; stěžovatel nesouhlasí s tím, aby mu bylo uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení (tj. odměnu za zastupování advokátem) podle právního předpisu, který byl již v době rozhodování soudu (tj. ke dni 23. 4. 2013) v rozporu se zákonem a s ústavním pořádkem. IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám. Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ústavní soud z obsahu stížností napadeného rozhodnutí civilního soudu dovozuje, že k zásahu do základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, nedošlo. Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Současně však musí připomenout a zdůraznit argumentaci uvedenou v jeho nálezu sp. zn. III. ÚS 3162/12, v níž analytickou, vyčerpávající a pochyby nevzbuzující argumentací dovodil, že "žalovaný (byl) jako pojištěný povinen bez zbytečného odkladu písemně oznámit žalobkyni jako pojistiteli, že došlo ke škodné události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události, včetně určení totožnosti osoby, která vozidlo v době dopravní nehody řídila. Pokud tuto svoji povinnost nesplnil bezdůvodně a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., vzniklo pojistiteli proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil". Ústavní soud musí současně zdůraznit a stěžovateli připomenout, že v citovaném nálezu také jasně a zřetelně vysvětlil důvody, jež jej vedly k tomu, že uplatnění práva odepřít výpověď s odvoláním na osobu blízkou v souladu s čl. 37 odst. 1 Listiny je na místě pouze v rámci trestního a přestupkového řízení, nikoliv však v rámci řízení občanskoprávního; Ústavní soud ani nyní nemá na těchto záv