IV.ÚS 2283/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2283/20 ze dne 22. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Š. H. a E. H. a Š. H., zastoupených Mgr. Filipem Němcem, advokátem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020 č. j. 25 Cdo 810/2020-301 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2018 č. j. 21 Co 34/2018-252, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a veřejné výzkumné instituce Botanický ústav AV ČR, v. v. i., sídlem Zámek 1, Průhonice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byly porušeny jejich základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že každý ze stěžovatelů se před Okresním soudem Praha-západ (dále jen "okresní soud") domáhal na vedlejší účastnici zaplacení 5 000 000 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou smrtí H. H. (pozn. stěžovatelé jsou její rodiče a bratr). Okresní soud rozsudkem ze dne 17. 10. 2017 č. j. 5 C 407/2015-181 rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna každému ze stěžovatelů zaplatit 600 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Dokazováním zjistil, že H. H. vstoupila v době povodní - dne 3. 6. 2013 - do Průhonického parku, který je ve vlastnictví vedlejší účastnice. Do parku vstoupila zřejmě vchodem, přičemž v té době bylo příznivé počasí a cesty schůdné. Vstupy do parku byly osazeny cedulemi informujícími o dočasném uzavření parku, výstražné cedule na vstupu si nevšimla. V parku na ni spadl strom, který ji usmrtil, a bylo zjištěno, že příčinou pádu stromu bylo extrémní podmáčení půdy. Okresní soud vyhodnotil, že vedlejší účastnice zanedbala svou prevenční povinnost podle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Ve 21. století měly podle něj být využity technicky vyspělejší opatření k uzavření parku (např. světelné tabule, zvukové výstrahy, ostraha parku, asistence policie apod.), než jen výstražné tabule formátu A4. Někteří svědci vypověděli, že si výstražných tabulí nevšimli. Porušení prevenční povinnosti vedlejšího účastníka vedlo k úmrtí H. H. (dále jen "poškozená" a k zásahu do osobnostních práv stěžovatelů. Okresní soud shledal spoluzavinění poškozené, která si musela být vědoma nepříznivých klimatických podmínek v období povodní v roce 2013, neboť mimo jiné z tohoto důvodu byl zrušen termín její rigorózní zkoušky. Při zohlednění míry spoluzavinění přiznal každému ze stěžovatelů zadostiučinění ve výši 600 000 Kč. Dále rozhodl o povinnosti nahradit stěžovatelům náklady řízení a náklady státu na svědečné. 3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 8. 2018 č. j. 21 Co 34/2018-252 změnil rozsudek okresního soudu a žalobu zamítl i v části, v níž jí okresní soud vyhověl a potvrdil rozsudek okresního soudu v části, v níž okresní soud žalobu zamítl. Dále krajský soud uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 183 211 Kč (III. výrok) a povinnost nahradit náklady řízení státu (IV. výrok). Krajský soud se ztotožnil se skutkovým závěrem okresního soudu, že vedlejší účastnice prováděla údržbu parku řádně a že k pádu stromu došlo výhradně v důsledku mimořádně nepříznivých klimatických podmínek. Strom nevykazoval žádné defekty, které by signalizovaly možnost jeho pádu. Uzavření parku pro veřejnost bylo jedinou možnou prevencí, jak návštěvníky uchránit před nebezpečím při živelních pohromách. Na rozdíl od okresního soudu však krajský soud za dostatečnou prevenci považoval vyvěšení přibližně 20 zákazových cedulí na vstupech do parku. Po vedlejší účastnici nebylo možno požadovat, aby výstražnými cedulemi opatřila i různé díry v plotě, jimiž do parku vstupovali neukáznění návštěvníci. Nelze jí k tíži přičítat ani to, že přes zákaz vstupu v parku pobývali lidé, kteří zákaz nerespektovali a kteří se tak dobrovolně vystavovali značnému riziku. U průměrně obezřetného člověka lze předpokládat dodržování alespoň minimálních zásad opatrnosti a povědomí o tom, že v době extrémních srážek vždy hrozí pád jakéhokoli stromu v důsledku podmáčení půdy. Krajský soud tak shledal, že vedlejší účastnice neporušila svou prevenční povinnost. Její odpovědnost za tvrzený zásah do osobnostních práv stěžovatelů tak dána nebyla. 4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů usnesením ze dne 28. 5. 2020 č. j. 25 Cdo 810/2020-301. Těžiště dovolání podle jeho hodnocení spočívalo v nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem, takové námitky však postrádají charakter právní otázky a nemohou založit přípustnost dovolání. Námitka do závěru, že vedlejší účastnice dostatečně informovala o zákazu vstupu do parku, a námitka nedostatečné péče o stromy vycházejí nikoli z mylné aplikace práva, ale z jiného skutkového stavu, než který zjistil odvolací soud. Podle Nejvyššího soudu nelze nic vytknout závěru krajského soudu, podle něhož vedlejší účastnice dostála své povinnosti předcházet škodám tím, že vstup do parku označila výstražnými tabulemi. Ztotožnil se rovněž s hodnocením, že nebylo její povinností označovat každý otvor v plotě, neboť vlastník nemůže nést odpovědnost za chování neukázněných návštěvníků, kteří tudy vstupují do parku, byť ví, že se tak děje. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé tvrdí, že Nejvyššímu soudu položili otázku přiměřenosti formy a obsahu informace, kterou má v případě hrozícího nebezpečí provozovatel sdělit veřejnosti, aby splnil svou prevenční povinnost. V jejím rámci bylo třeba hodnotit, zda je nutné zamezit přehlédnutí výstražné informace, zda je nutné zamezit či předejít poškození či zničení výstrahy, zda je nutné užít prostředky nikoli jen vizuální (jako např. pásky či oplocení, osobním informováním na místě) a zda je nutné areál uzamknout, je-li to možné. Nejvyšší soud se však danou otázkou podle stěžovatelů nezabýval. 6. Krajský soud postavil své rozhodnutí na právním posouzení odlišném od okresního soudu (zatímco okresní soud měl výstražné cedule za nedostatečné, krajský soud je za dostatečné považoval). Nedal však stěžovatelům příležitost k procesní obraně proti změněnému názoru. Krajský soud v odvolacím řízení při dokazování zobrazil internetový zpravodajský článek ze dne 3. 6. 2013 o pádu daného stromu. Stěžovatelé namítli, že neobjasnil, jaké skutkové závěry z něj vyvodil, přičemž v bodě 48. svého rozsudku sugeroval, že jej článek přiměl k přehodnocení skutkových závěrů okresního soudu. Podle stěžovatelů krajský soud nezohlednil znalecký posudek, podle něhož jednou z příčin pádu stromu byl nepoměr mezi jeho kořenovým systémem a nadzemní částí. Dovozují, že vedlejší účastnice o strom nepečovala, neboť v opačném případě by ořezala jeho nadzemní část tak, aby odpovídala jeho kořenovému systému. Krajský soud dále nijak nerozebral, zda by vyvěšení výstražných cedulí mohlo překonat zanedbání primární prevence při péči o strom. 7. Stěžovatelé považují za nesprávný i nákladový výrok krajského soudu. Vedlejší účastnice má podle jejich názoru rozsáhlý personální aparát, nemusela tedy využívat služeb advokáta. Dále mělo být zohledněno, že se stěžovatelé (rodiče a bratr zesnulé) domáhali satisfakce za smrt dcery, resp. sestry. Shledal-li krajský soud, že žaloba byla právně nedůvodná, nebyla podle nich nedůvodná po lidské stránce, což měl soud při rozhodování o nákladech řízení zohlednit. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vyda