IV.ÚS 2286/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2286/22 ze dne 16. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. května 2022 sp. zn. 8 Co 1439/2021, 8 Co 1275/2021 a výroku III. rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. září 2021 č. j. 25 C 32/2020-614, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. listopadu 2021 č. j. 25 C 32/2020-661, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Jana Boháče, 2) Radima Boháče a 3) Terezie Ratajové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení výroku III. v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích a výroku III. v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na vlastnictví majetku vyplývající z čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že výrokem I. v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") byla nahrazena vůle stěžovatelky uzavřít s vedlejšími účastníky smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), výrokem II. byla žaloba ohledně dvou pozemků zamítnuta a výrokem III. (ve znění v záhlaví uvedeného opravného usnesení) byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení ve výši 564 682 Kč. Okresní soud hodnotil postup stěžovatelky ve věci řádného a včasného převádění náhradních pozemků jako svévolný a liknavý a přiznal vedlejším účastníkům plnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí záviselo na jeho úvaze o naplnění kritérií vhodnosti převáděných pozemků a ztotožnil se s náhledem vedlejších účastníků o omezené možnosti navrhnout vhodné pozemky způsobilé k převodu. Okresní soud vycházel podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, z tarifní hodnoty odpovídající souhrnu ocenění vydaných pozemků (519 019,14 Kč), mimosmluvní odměnu snížil podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 % za každou zastupovanou osobu a stanovil ji ve výši 8 304 Kč za jeden úkon a jednu zastupovanou osobu. 3. V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žaloba ohledně jednoho specifikovaného pozemku byla zamítnuta (výrok I.), ohledně ostatních pozemků byl rozsudek potvrzen (výrok II.) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náklady za řízení před soudy obou stupňů ve výši 606 007 Kč (výrok III.). Krajský soud odůvodnil (odst. 20 napadeného rozhodnutí), proč souhlasí se závěrem okresního soudu o liknavém a svévolném postupu stěžovatelky. Ohledně aplikace § 142 odst. 3 občanského soudního řádu uvedl, že rozhodnutí záviselo na znaleckém posudku a tarifní hodnota se odvíjí od hodnoty pozemků zjištěné znaleckým posudkem. Co se týče požadavku stěžovatelky na aplikaci § 150 občanského soudního řádu, konstatoval, že postoj státu jako dlužníka, který ani po 30 letech není schopen splnit svou povinnost a naopak jedná svévolně a nekorektním způsobem, vylučuje jakékoliv úvahy o možném odepření nebo i jenom krácení práva vedlejších účastníků na náhradu nákladů řízení. II. Obsah ústavní stížnosti 4. Stěžovatelka tvrdí, že v otázce nákladů řízení postupovaly oba soudy přepjatě formalisticky a neústavně aplikovaly advokátní tarif, neboť přiznané náklady řízení neodpovídají složitosti a náročnosti poskytování právních služeb a náhradám přisuzovaným v obdobných právních sporech. Obecné soudy podle stěžovatelky nesprávně aplikovaly § 9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu, nevyhodnotily otázku úspěchu řádně, ale naopak svévolně, a řádně nezohlednily individuální okolnosti případu s ohledem na navrhovanou aplikaci moderačního práva podle § 150 občanského soudního řádu. Stěžovatelka tvrdí, že oba soudy postupovaly svévolně, jelikož se nevypořádaly s rozsáhlou rozhodovací praxí a jí předloženou judikaturou jiných soudů, které v obdobných typových sporech rozhodovaly podle § 9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu. 5. Obecné soudy se podle stěžovatelky nevypořádaly s námitkou, že větší počet vedlejších účastníků nezvyšuje automaticky náročnost poskytované právní služby. Soudy měly náklady řízení za jednotlivé úkony počítat pouze jednou, a to v plné výši, nikoliv snížené a násobené počtem vedlejších účastníků. Stěžovatelka považuje výši náhrady nákladů za nepřiměřenou i s ohledem na samotnou hodnotu předmětu řízení. Upozorňuje na komplikovanost restitučních sporů a na skutečnost, že musí tyto spory vést, aby neporušila péči řádného hospodáře. Restituční zákonodárství je přitom dobrodiní státu a ten by na snahu o odstranění křivd způsobených totalitním režimem neměl doplácet. 6. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem okresního i krajského soudu, že vedlejší účastníci měli ve věci plný procesní úspěch. Namítá, že jim bylo vydáno 14 náhradních pozemků, ačkoliv původně požadovali 21 a během řízení došlo k několikanásobnému částečnému zpětvzetí a jednou k rozšíření žaloby. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. července 2022 IV. ÚS 3036/21 stěžovatelka tvrdí, že soudy měly zkoumat důvody, pro které došlo k částečnému zpětvzetí žaloby, a určit poměr úspěchu obou stran. Dále měly posoudit, zda oprávněná osoba nezahájila řízení, ač mohla/měla vědět, že požadovaný pozemek nebude možné vydat, a z toho důvodu pak musela navrhnout zastavení řízení, tedy postupovala procesně neopatrně. 7. Stěžovatelka konstatuje, že v řízeních před oběma soudy došlo k extrémnímu vybočení z pravidel upravujících přiznávání náhrady nákladů řízení a z obecných principů spravedlnosti, navíc má být stěžovatelka takovým rozhodnutím fakticky potrestána za prosazování určitého právního názoru. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu ho nelze, vykonává-li svoji pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, považovat za další "superrevizní" instanci v systému civilních soudů, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování těchto soudů; jeho úkolem je "pouze" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Do rozhodovací činnosti ostatních soudů je oprávněn zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci. 10. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Ústavní soud přistupuje k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně a zdůrazňuje, že náhrada nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, je ponechána primárně na úvaze civilních soudů, které v jednotlivých případech přihlíže