IV.ÚS 2287/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2287/11 ze dne 27. 12. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 27. prosince 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. T., zastoupeného Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem AK se sídlem Lublaňská 55/6, 122 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2011 čj. 16 Co 75/2011-280, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v č. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označeného rozsudku vydaného v řízení o zaplacení 150 650,- Kč s příslušenstvím. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 9. 2010 čj. 22 C 105/2006-229, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 12. 2010 čj. 22 C 105/2006-239, a ústavní stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že Správa služeb hl. m. Prahy, příspěvková organizace, se žalobou domáhala po žalovaném stěžovateli zaplacení částky 150 650,- Kč s příslušenstvím z titulu dlužné platby za odtah a parkovné jeho osobního motorového vozidla. Nalézací soud rozhodoval ve věci opakovaně, až rozsudkem ze dne 24. 9. 2010 žalobě dílem vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 38 250,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do zbytku žalované částky žalobu zamítl (výrok II.), zavázal žalobkyni k úhradě nákladů stěžovatele ve výši 58 689,- Kč (výrok III.) a rozhodl o úhradě nákladů vzniklých České republice (výroky IV. a V.). K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu co do částky 36 800,- Kč zamítl a co do částky 1 450,- Kč s příslušenstvím rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil (výrok I.). Zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně ve věci samé potvrdil (výrok II.), žalovanému stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a změnil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o náhradě nákladů státu (výrok IV.). O náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení rozhodl odvolací soud za použití ustanovení § 150 o. s. ř., kdy převážně úspěšnému žalovanému stěžovateli náklady řízení nepřiznal. Za okolnosti hodné zvláštního zřetele odvolací soud označil úmyslné porušení povinností žalovaného stěžovatele jako provozovatele vozidla, neboť odstavil na pozemní komunikaci vozidlo, které již nadále nechtěl provozovat, nepostaral se o jeho likvidaci, nerespektoval dopravní značení v době odtahu vozidla z důvodu veřejného zájmu, po odtahu neprojevil o své vozidlo zájem, nezjišťoval, kde se vozidlo nachází a nenahlásil jeho "ztrátu" orgánům Policie ČR. Odvolací soud konstatoval, že žalovaný stěžovatel se svým chováním větší měrou spolupodílel na vzniku sporu tím, že nerespektoval obecně závazné právní předpisy. Podle soudu by nepřiznáním nákladů řízení neměla žalovanému stěžovateli vzniknout podstatná újma v jeho majetkové sféře, neboť jeho majetkové poměry nejsou nikterak nepříznivé. Odvolací soud rovněž přihlédl ke změně judikatury Nejvyššího soudu o rozsahu oprávněnosti nároku žalobkyně. K žádosti o zapůjčení spisu sp. zn. 22 C 105/2006 Obvodní soud pro Prahu 8 sdělil, že žalobkyně, Správa služeb hl. m. Prahy, podala proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, jehož kopii Ústavnímu soudu poskytl k nahlédnutí. V dovolání doručeném obvodnímu soudu dne 11. 8. 2011 je uvedeno, že je jím napadán výrok II. předmětného rozsudku. Stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudek Městského soudu v Praze ve všech jeho výrocích, přestože podle obsahu jeho ústavněprávní argumentace je zcela zřejmé, že brojil výhradně proti náhradově nákladovému výroku. Městskému soudu vytkl, že mu za použití ustanovení § 150 o. s. ř. nepřiznal náhradu nákladů řízení, přestože měl ve věci převážný úspěch (99 %), a namítl, že mu nebyl poskytnut procesní prostor, aby se k eventuálnímu použití moderačního práva soudu vyjádřil. Dostát tomuto požadavku bylo o to důležitější v situaci, kdy stěžovatel s ohledem na dosavadní průběh řízení očekával určitý výsledek řízení ve věci samé, od něhož se odvíjelo rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a kdy v odvolacím řízení nemohl očekávat, že soud moderačního práva využije. Předtím, než Ústavní soud přistoupil k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí obecného soudu, zabýval se formálními náležitostmi ústavní stížnosti a podmínkami její přípustnosti; nepřehlédl také, že stěžovatel, ač jeho argumentace byla výlučně zaměřená na rozhodnutí odvolacího soudu, jímž mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.), v petitu ústavní stížnosti navrhl ke zrušení rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu. K výroku I. rozsudku odvolacího soudu v jeho měnící části (změna vyhovujícího výroku rozsudku soudu I. stupně co do částky 36 8000,- Kč a v tomto rozsahu zamítnutí žaloby) je třeba uvést, že jde o rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé. Rozsudek je sice napaden dovoláním, to však pro posouzení ústavní stížnosti nebylo podstatné. Rozhodující bylo, že měnící meritorní výrok (nenapadený dovoláním) přivodil stěžovateli příznivý výsledek, pročež jím nebylo (a ani nemohlo být) zasaženo do jeho základních práv [§ 82 odst. 2 písm. a) v návaznosti na § 82 odst. 3 písm. a) ve spojení s ustanovením § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Zrušení takového rozhodnutí by tak, kromě absence racionálního odůvodnění takového postupu, postrádalo i zákonnou oporu. Stejný závěr je třeba přijmout i ve vztahu k výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 112 400,- Kč s příslušenstvím. Stejně tak i výrok, kterým Městský soud v Praze změnil rozhodnutí nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení ve vztahu k nákladům vzniklých státu a k jejich úhradě zavázal výhradně žalobkyni, není schopen jakkoliv zasáhnout do práv stěžovatele, neboť stěžovatele nikterak nezavazuje. Ústavní stížnost požadující zrušení rozsudku Městského soudu v Praze v tomto rozsahu Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Způsobilým předmětem ústavního přezkumu se tak stal výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze v jeho potvrzující části, a náhradově nákladový výrok pod bodem III. Ústavní soud tato rozhodnutí přezkoumal z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci samé, kterým bylo žalobě vyhověno co do částky 1 450,- Kč a žalovaný stěžovatel zavázán povinností k její úhradě, stěžovatel nikterak neargumentoval. Ústavní soud neshledal, že by Městský soud v Praze při aplikaci a výkladu příslušných norem podústavního práva v tomto směru pochybil, a proto jeho rozhodnutí zcela respektoval. Při přezkumu rozhodnutí, jímž Městský soud v Praze nepřiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, Ústavní soud vycházel ze své rozhodovací praxe, ve které dal opakovaně najevo svůj rezervovaný postoj k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení. Samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout toho či onoho účastníka řízení, totiž obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod účastníků řízení, neboť z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto zcela výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další). Závěry o omezení přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení platí o to více pro rozhodování podle ustanovení § 150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Citované ustanovení je svou podstatou výjimečné v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, a proto jeho aplikace zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 619/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 165, usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, Sb. n. u., sv. 4, str. 357). Vymezení obsahu a rozsahu neurčitého právního pojmu "okolnosti hodné zvláštního zřetele" se děje vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí a soud musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit (např. nález sp