IV.ÚS 2287/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2287/18 ze dne 8. 10. 2019 N 170/96 SbNU 184 K náhradě nemajetkové újmy v případě osoby blízké obviněnému   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jana Filipa ve věci stěžovatelky Petry S. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, se sídlem Pražská 140, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2018 č. j. 30 Cdo 4610/2017-241, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2017 č. j. 3 Co 202/2015-223 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2015 č. j. 34 C 154/2013-182, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci (čl. 36 odst. 3 Listiny), práva na ochranu lidské důstojnosti a osobní cti (čl. 10 odst. 1 Listiny), práva na ochranu soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny), jakož i práva na ochranu nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny). Stěžovatelka dále namítá porušení zásady rovnosti zakotvené v čl. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, přiložených soudních rozhodnutí a vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Usnesením Policie České republiky bylo proti rodičům stěžovatelky dne 1. 5. 2008 zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání její sestry, nezletilé Jitky S. (jedná se o pseudonym); dne 3. 5. 2008 byli obvinění vzati do vazby a dne 9. 7. 2008 byla podána obžaloba. Stěžovatelka a její sestra byly nejprve dne 1. 5. 2008 umístěny do ústavní výchovy a dne 2. 5. 2008 svěřeny do péče babičky; stěžovatelka mimo jiné musela v důsledku svěření do péče babičky žijící v X změnit základní školu. Následným odborným posouzením znalkyní z oboru dětské psychologie bylo zjištěno, že nezletilá Jitka nerozlišuje pravdu a lež a že její výpověď mohla být ovlivněna neodborným dotazováním ze strany chůvy. Obvinění tak byli dne 25. 7. 2008 propuštěni z vazby a dne 11. 11. 2008 zproštěni viny rozsudkem Okresního soudu v Příbrami č. j. 3 T 155/2008-339. Trestní stíhání bylo definitivně ukončeno zamítnutím odvolání státního zástupce Krajským soudem v Praze dne 16. 4. 2009. Dne 6. 5. 2009 byly obě nezletilé svěřeny zpět do péče rodičů. 3. Po ukončení trestního stíhání stěžovatelka a její sestra uplatnily dne 15. 10. 2009 nárok na náhradu nemajetkové újmy u vedlejší účastnice, která po předběžném projednání nároku přiznala dne 21. 5. 2010 každé 60 000 Kč. V odůvodnění vedlejší účastnice uvedla, že v souvislosti s trestním řízením vedeným u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 155/2008 došlo k zásahu do obvyklého života navrhovatelek, což dokládají též zprávy z psychologických vyšetření. Zákonné předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v rozhodném znění, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") považovala proto za naplněné. 4. Dne 28. 6. 2010 podaly stěžovatelka a její sestra proti vedlejší účastnici žalobu na náhradu nemajetkové újmy, každá ve výši 440 000 Kč (žalobu následně každá vzala zpět ohledně částky 240 000 Kč). Žaloba byla nejprve podána u Obvodního soudu pro Prahu 2, který však žalobkyně v průběhu ústního jednání poučil, že bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který rozhodnutí předcházel a odrazil se v obsahu vydaného rozhodnutí, spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Na základě uvedeného právního názoru žalobkyně doplnily svou žalobní argumentaci i o nárok z titulu zásahu do osobnostních práv dle § 11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále též jen "občanský zákoník z roku 1964"). V důsledku došlo k přenesení věcné příslušnosti k rozhodnutí sporu na krajské soudy, konkrétně na Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud"), a ke vzniku poplatkové povinnosti žalobkyň. Nalézací soud nárok posoudil podle § 11 a 13 občanského zákoníku z roku 1964 a dospěl k závěru, že nárok žalobkyň není důvodný. Postup orgánů činných v trestním řízení byl v souladu se zákonem, přičemž § 11 a násl. občanského zákoníku z roku 1964 poskytuje ochranu pouze proti nedovoleným zásahům do osobnosti fyzické osoby. V záhlaví uvedeným rozsudkem proto žalobu zamítl. 5. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Nalézacímu soudu přisvědčil, že o neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti nejde mimo jiné tehdy, je-li zásah dovolen, resp. předpokládán zákonem. Nepovoleným zásahem mohou být pouze případy, kdy se jednající proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu. Tím mohou být kupříkladu nepřípustné neprocesní úkony orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k obviněnému. V řízení provedl důkaz trestním spisem (včetně spisu vyšetřovacího) a zjistil, že při výslechu nezletilé Jitky byla vždy v souladu s § 102 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v rozhodném znění, přítomna pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí P. O vzetí do vazby bylo rozhodováno v souladu se zákonem a v zákonných lhůtách. Během trestního řízení nedošlo k žádnému vybočení ze zákonných mezí, nešlo proto o neoprávněný zásah ve smyslu § 11 občanského zákoníku z roku 1964. K právu na náhradu škody dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. odvolací soud uvedl, že § 7 odst. 1 téhož zákona nepřipouští rozšiřovat okruh aktivně legitimovaných na jiné osoby než obviněné. 6. Dovolání stěžovatelky a její sestry Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl, neboť dovolatelkami formulovaná otázka - zda osoba obžalovanému blízká, která v důsledku nezákonného stíhání utrpěla újmu, odlišná od účastníka řízení, se může domáhat náhrady nemajetkové újmy ve smyslu § 11 a 13 občanského zákoníku, příp. zákona č. 82/1998 Sb. - již byla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena. Podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 (a navazující judikatury, srov. např. rozsudky sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006 či sp. zn. 30 Cdo 4286/2013) nelze nároky podle zákona č. 82/1998 Sb. uplatnit z titulu ochrany osobnosti, neboť úprava odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. je úpravou speciální. Důvod ke změně uvedené soudní praxe Nejvyšší soud neshledal. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předně namítá, že obecnými soudy nebyla vůbec posouzena otázka, zda lze státu přičítat odpovědnost (v rovině zákona č. 82/1998 Sb. či v rovině obecné občanskoprávní úpravy) za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním osobám, které sice nebyly v postavení obviněného, do jejich subjektivních práv však bylo zasaženo. V důsledku nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení došlo k odloučení stěžovatelky od rodiny a od domova, k jejímu umístění do ústavního zařízení a ke změně jejích výchovných poměrů. Stěžovatelka byla dále podrobena řadě lékařských vyšetření, včetně vyšetření gynekologického a psychiatrického. Z důvodu vedeného trestního stíhání a veřejného projednání věci byla stěžovatelka vyčleněna z dětského kolektivu. Uvedené představovalo se zřetelem k jejímu nízkému věku zásadní zásah do práv, zejména do práva na ochranu soukromí a lidské důstojnosti, práva na nerušený rodinný život a zdravý duševní vývoj v péči rodičů a práva na zdraví. Postup obecných soudů, které náhradu újmy přiznávají pouze obviněnému, zakládá dle stěžovatelky neodůvodněnou nerovnost v právech. III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky 8. K výzvě soudu podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení. 9. Nalézací soud plně odkázal na napadená rozhodnutí. Odvolací soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž zdůraznil podstatné důvody rozhodnutí. 10. Nejvyšší soud se ve svém vyjádření zabýval nejprve otázkou použití obecné úpravy ochrany osobnosti dle občanského zákoníku z roku 1964 a následně neexistencí zákonného nároku stěžovatel