IV.ÚS 2289/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2289/11 ze dne 25. 4. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti Aspida, s. r. o., se sídlem v Brně, Černovická 13, zastoupené JUDr. Janou Rožnovskou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Smetanova 17, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 16. března 2011 č. j. 29 Co 486/2010-155, v řízení o zaplacení částky 13 125,88,- Kč, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, jako účastníka řízení a P. Ř., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci. 2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, rozsudkem ze dne 16. března 2010 č. j. 15 C 72/2009-106 uložil Okresní soud v Liberci P. Ř. (vedlejší účastnici) zaplatit stěžovatelce částku 10 455,-38 Kč s příslušenstvím a co do zbývající žalované částky 2 670,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, přičemž stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 16. března 2011 č. j. 29 Co 486/2010-155 výrok rozsudku Okresního soudu v Liberci potvrdil co do částky 4 380,38 Kč s příslušenstvím a co do částky 6 075,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a stěžovatelku zavázal nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení v částce 96,- Kč. 3. K průběhu řízení před odvolacím soudem stěžovatelka uvádí, že při jednání dne 16. 12. 2010, jehož se zástupkyně stěžovatelky nemohla pro nepříznivé povětrnostní podmínky zúčastnit, doplnila vedlejší účastnice svá skutková tvrzení o subjektech, se kterými uzavřela reciproční smlouvy. Soud pak jednání odročil za účelem provedení výzvy podle ustanovení § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V poznámce obsažené v předvolání k dalšímu jednání ve věci na 10. 2. 2011, které se nakonec nekonalo, pak odvolací soud pouze uvedl, že pokud by měla žalobkyně výhrady k vylíčení způsobu, kterým vedlejší účastnice uzavírala reciproční smlouvy a k tvrzení, že žalobkyně vždy požadovala sjednání obchodu s protislužbou, nechť se k výpovědi žalované vyjádří. Následně při jednání konaném dne 10. 3. 2011 odvolací soud vyslechl vyjádření právní zástupkyně stěžovatelky k recipročním smlouvám, v němž tato popřela, že by se mělo jednat o běžnou a zavedenou praxi a uvedla postup stěžovatelky při uzavírání recipročních smluv. Stála tak proti sobě dvě kontradiktorní skutková tvrzení, přičemž tvrzení vedlejší účastnice neměla podle názoru stěžovatelky oporu v důkazech. Přesto odvolací soud změnil zcela oproti soudu první instance právní náhled na výši provize ohledně recipročních smluv a přijal konstrukci vedlejší účastnice. Zcela tak podle stěžovatelky pominul právní rámec věci, kdy to byla stěžovatelka, která se domáhala vydání bezdůvodného obohacení. Tím odvolací soud podle názoru stěžovatelky porušil ustanovení § 213b o. s. ř., neboť pokud měl odvolací soud za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle právního názoru stěžovatelky, měl učinit výzvu, aby v potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodných skutečností. Stěžovatelka shledává v postupu odvolacího soudu a jeho rozhodování ve věci porušení zákazu libovůle, jeho rozhodnutí považuje s ohledem na dosavadní stav řízení a dokazování za překvapivé. Soud vzal za prokázaná pouze skutková tvrzení vedlejší účastnice a k opačným tvrzením stěžovatelky zůstal hluchý. Tím byla stěžovatelce odebrána možnost efektivně se domáhat před soudem svých práv. Libovůle se pak projevila i v navazujícím rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. 4. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že v rozporu s ustanovením § 15a o. s. ř. nebyla odvolacím soudem poučena o možnosti vznést námitku vyloučení, kdy dodatečně zjistila okolnost, že obecný zmocněnec žalované je osobou v Liberci dobře známou pro své zapojení do veřejného života. Stěžovatelka připomíná i další procesní pochybení, jež však již na správnost rozhodnutí vliv mít nemohlo, že rozsudek byl doručen v písemné podobě prostřednictvím doručujícího orgánu a nikoli prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, zrušil. II. 5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Liberci sp. zn. 15 C 72/2009 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci. 6. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ve svém vyjádření pouze uvedl, že odkazuje na písemné vyhotovení svého rozsudku ze dne 16. března 2011 a na obsah spisu. Rozhodnutí soudu nebylo nepředvídatelné. Bylo rozhodováno teprve po doplněném dokazování provedeném v souladu s § 132 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. 7. Shora uvedené vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k němu proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce k replice. III. 8. Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem připojeného spisového materiálu, dospěl Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. 9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. 10. Těžiště ústavní stížnosti představuje tvrzení stěžovatelky, že ji odvolací soud řádně nevyzval k doplnění důkazů k dalším skutkovým tvrzením vedlejší účastnice ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. a vyslovuje nesouhlas s hodnocením důkazů provedeným odvolacím soudem. Jak plyne ze spisového materiálu, odvolací soud v předvolání na později odročené jednání dne 10. 2. 2011 uvedl, aby se stěžovatelka vyjádřila ke tvrzením vedlejší účastnice o uzavírání recipročních smluv a ke sjednávání obchodu s protislužbou. Při jednání dne 10. 3. 2011 měla stěžovatelka (resp. její právní zástupkyně) možnost, kterou také využila, podrobně se k tvrzením vedlejší účastnice vyjádřit. Navíc, jak zdůraznil odvolací soud ve svém rozhodnutí, vedlejší účastnice vznesla námitky k recipročním smlouvám již při jednání soudu prvního stupně dne 9. 3. 2010 (viz č. l. 93-94, 156). Nešlo tedy o žádné nové skutečnosti, jak namítá stěžovatelka. Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že se odvolací soud velmi podrobně zabýval všemi okolnostmi, které vyšly při jednání obou obecných soudů najevo. Pečlivě pak v odůvodnění svého rozhodnutí zhodnotil celý průběh důkazního řízení a učiněné závěry založené na racionálním a logicky přesvědčivě vybudovaném základě podrobně a přezkoumatelným způsobem ve svém rozhodnutí popsal (č. l. 156-157). S ohledem na tyto skutečnosti nemohlo proto být rozhodnutí odvolacího soudu pro stěžovatelku nijak překvapivé. K tomu Ústavní soud dodává, že se může hodnocením důkazů obecným soudem zabývat jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku, či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Důvody považovat závěry odvolací soudu za projev libovůle však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. 11. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují v