IV.ÚS 2289/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2289/24 ze dne 16. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KONREO, v. o. s., sídlem Dobrovského 1310/64, Brno, insolvenční správkyně obchodní společnosti FAU s. r. o., sídlem Pekařská 1639/79a, Opava, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. června 2024 č. j. 6 Afs 255/2022-95, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Nejvyššího správního soudu vyplývá, že Specializovaný finanční úřad rozhodnutím ze dne 7. 2. 2017 neuznal obchodní společnosti FAU s. r. o. (dále jen "společnost FAU") uplatněné odpočty daně z přijetí zdanitelných plnění podle daňových dokladů, jimiž jí obchodní společnosti VERAMI International Company s. r. o. (dále jen "VERAMI"), a LUIGI AK, s. r. o., fakturovaly plnění spočívající v dodávkách pohonných hmot (benzinu a motorové nafty). Správce daně konstatoval, že společnost FAU se jako zkušený obchodník přijetím plnění od výše uvedených dodavatelů stala součástí podvodu na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") a přitom ze všech objektivních okolností vyplývá, že o podvodu na DPH věděla nebo přinejmenším vědět mohla. Kontrolní mechanismy přijaté společností FAU byly pouze formální a sama společnost je ne zcela důsledně dodržovala. Specializovaný finanční úřad doměřil společnosti FAU za zdaňovací období květen až říjen 2013 DPH v celkové výši 217 986 786 Kč. Správce daně dále společnosti FAU sdělil, že současně vznikla povinnost uhradit penále v celkové výši 43 597 356 Kč. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 25. 9. 2017 zamítl odvolání společnosti FAU a potvrdil šest dodatečných platebních výměrů ze dne 7. 2. 2017. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl. Krajský soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že správce daně de facto usiluje o dvojí výběr jedné a téže daně, neboť v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu lze stanovit daňovou povinnost na DPH, byť z totožných transakcí, více subjektům. Tato možnost je podmíněna tím, že v řetězci stále chybí daň a že u každého z těchto subjektů je dána příčinná souvislost mezi neodvedením daně a nárokováním odpočtu a prokázáním vědomosti o skutečnostech svědčících možnému podvodnému jednání za účelem vylákání odpočtu na dani mezi těmito subjekty. Krajský soud konstatoval, že společnost FAU splnila podmínky, za jejichž splnění je správce daně oprávněn odepřít daňovému subjektu nárok na odpočet daně s ohledem na to, že dotčená obchodní operace byla zasažena podvodem na DPH. K námitce stěžovatelky týkající se souběhu nároku na odpočet daně na vstupu uplatněného stěžovatelkou a nedoplatku na dani společnosti VERAMI krajský soud uvedl, že je třeba odlišovat případy odepření odpočtu daně od ručení za daňovou povinnost jiné osoby podle § 109 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, přičemž odepření nároku na odpočet daně je postupem primárním. 4. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud aproboval závěry krajského soudu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti nepřihlédl k nicotnosti splatnostních výroků platebních výměrů a k nepřezkoumatelnosti závěrů správce daně (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2019 č. j. 8 Azs 226/2018-39). Stěžovatelka dále namítá, že platebními výměry společnosti FAU správce daně doměřil DPH, kterou již však byla povinna uhradit z titulu ručení za společnost VERAMI. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku fakticky aproboval nelegitimní cíl vedlejšího účastníka docílit maximálního výběru DPH. Souběžné odepření nároku na odpočet DHP a uplatnění ručitelského závazku je v rozporu s principem přiměřenosti, který je nedílnou součástí principů práva Evropské Unie. 6. Stěžovatelka rozporuje správními orgány i soudy prokázané objektivní skutečnosti, konkrétně podává argumentaci ohledně nemožnosti společnosti FAU zjistit prodejní ceny Slovnaft, a. s., a nedodržení rámcové kupní smlouvy ze dne 30. 4. 2013. K přijatým opatřením stěžovatelka uvádí, že společnost FAU byla obezřetná a přijala maximální možná opatření, jež jí byla jako soukromoprávnímu subjektu dostupná, neboť prověřila své obchodní partnery v maximální možné míře. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení (ev. byla účastnicí řízení společnost FAU), v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán. 9. Společnosti FAU byl odepřen nárok na odpočet daně, neboť přijaté plnění, z něhož uplatňovala nárok na odpočet, bylo součástí obchodního řetězce zasaženého daňovým podvodem. V této podobě jde o výsledek výkladu směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty, k němuž dospěl Soudní dvůr Evropské unie (srov. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve spojených věcech C-131/13, C-163/13 a C-164/13, Schoenimport "Italmoda" Mariano Previti vof, bod 62). Podle Soudního dvora nejen osoba povinná k dani, která věděla, ale i osoba, která měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH, musí být považována za osobu účastnící se podvodu, a to bez ohledu na to, zda má z následného prodeje zboží prospěch, či nikoli. V takové situaci totiž pomáhá pachatelům podvodu a stává se jejich "spolupachatelem" (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 7. 2006 ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04, Axel Kittel, body 56 a 57). V návaznosti na judikaturu Soudního dvora pak i Nejvyšší správní soud při výkladu zákona o DPH dospěl k závěru, že nárok na odpočet DPH je nutno odmítnout osobě, která věděla nebo měla vědět, že se účastní podvodu na DPH (viz např. rozsudky ze dne 1. 12. 2016 č. j. 9 Afs 115/2016-57, bod 29; ze dne 21. 12. 2016 č. j. 6 Afs 147/2016-28; či ze dne 27. 2. 2018 č. j. 4 Afs 228/2017-31, bod 36). 10. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných správními orgány i správními soudy. Tím stěžovatelka nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance. 11. Právní závěry v napadeném rozsudku jsou přesvědčivé a ústavně konformní, přičemž stěžejní skutečností v dané věci je, že obchodování s pohonnými hmotami, jehož se společnost FAU účastnila jako jeden z článků obchodních řetězců, bylo zasaženo daňovým podvodem, což ani stěžovatelka nepopírá. Nejvyšší správní soud konstatoval, že správní orgány prokázaly, že ze všech objektivních okolností vyplývá, že společnost FAU o podvodu na DPH věděla nebo přinejmenším vědět mohla. Kontrolní mechanismy přijaté společností FAU byly pouze formální a sama společnost je ne zcela d