IV.ÚS 2291/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2291/22 ze dne 20. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Borislava Pavlova Balabanova, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. června 2022 č. j. 10 As 311/2020-30, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11, čl. 14 odst. 4, čl. 20 odst. 2, čl. 21 odst. 4, čl. 26, čl. 30 odst. 1, čl. 31, čl. 33 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných správních spisů se podává, že Ministerstvo vnitra (dále jen "ministerstvo") rozhodnutím ze dne 25. 2. 2020 č. j. MV-26819-2/VS-2020 VS-624/835.3/2-2004 zamítlo žádost stěžovatele o udělení státního občanství, neboť stěžovatel ohrožoval bezpečnost České republiky podle § 13 odst. 2 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky (dále jen "zákon o státním občanství"). Odůvodnění rozhodnutí obsahovalo právě jen tento závěr bez dalších argumentů (§ 22 odst. 3 zákona o státním občanství). 3. Rozklad stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítl ministr vnitra rozhodnutím ze dne 2. 7. 2020 č. j. MV-56388-3/SO-2020. 4. Žalobu proti rozhodnutí o rozkladu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 10. 9. 2020 č. j. 10 A 97/2020-17 odmítl pro nepřípustnost podle § 26 zákona o státním občanství. 5. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Shledal, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství České republiky podle § 22 odst. 3 zákona o státním občanství je vyloučeno z přezkoumání soudem (§ 26 téhož zákona). Ústavní soud nálezem ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 5/16 potvrdil ústavnost § 22 odst. 3 zákona o státním občanství, nálezem ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 39/17 pak potvrdil též ústavnost § 26 téhož zákona. Základní práva, jejichž dotčení stěžovatel namítá, náležejí pouze občanům. Stěžovatel se však občanem České republiky nestal. Nemohl tedy být zkrácen na základních právech, která mu nikdy nenáležela. Výlučně "občanská" základní práva by nabyl právě až v okamžiku udělení státního občanství, k čemuž ovšem nedošlo. Tento závěr je v souladu s názorem Ústavního soudu, podle kterého má stát svrchované právo rozhodnout, zda určité osobě občanství udělí, a neučiní-li tak, neporušuje tím žádná základní práva. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl. Lze přitom odkázat na dlouhou řadu rozhodnutí, ve kterých dospěl ke shodnému závěru (srov. např. rozsudek ze dne 22. 3. 2022 č. j. 8 As 118/2020-39, bod 12, a v něm citovaná rozhodnutí). II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel je přesvědčen, že není-li zpraven o důvodech vedoucích k zamítnutí jeho žádosti o udělení státního občanství ve správním řízení, je nezbytné rozhodovací činnost správních orgánů podrobit přezkumu správních soudů. Nebylo-li totiž stěžovateli správními orgány ani v obecných rysech sděleno, v čem má jeho ohrožení pro Českou republiku spočívat, nemohl se stěžovatel ani účinně bránit, a tímto postupem tak byl zásadním způsobem zkrácen na svém právu na soudní ochranu, kdy v takovém případě je nutno postup správních orgánů přezkoumat ve správním soudnictví. Podle stěžovatele tedy nemůže obstát závěr Nejvyššího správního soudu, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství je vyloučeno ze soudního přezkumu. III. Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ze své úřední činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel již proti nyní napadenému rozsudku brojil ústavní stížností, která byla usnesením ze dne 22. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 1802/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta z procesních důvodů (vady plné moci). V nynější věci nejde o ústavní stížnost, která by byla z tohoto důvodu nepřípustná podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. 8. Co se týče nově podané ústavní stížnosti, Ústavní soud dospěl k závěru, že byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 11. Je-li žádost o udělení státního občanství zamítnuta z důvodu, že žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví nebo majetkové hodnoty, v odůvodnění správního rozhodnutí se podle § 22 odst. 3 zákona o státním občanství pouze uvede, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. Stanoviska bezpečnostních sborů, která si k žádosti vyžaduje ministerstvo a která podléhají utajení, se podle tohoto ustanovení nestávají součástí spisu a žadatel není seznámen s jejich obsahem. Popsaná právní úprava v § 22 odst. 3 zákona o státním občanství není neústavní, protože představuje rozumný kompromis mezi zájmem jednotlivce na sdělení důvodů zamítavého rozhodnutí na straně jedné a mezi bezpečnostními zájmy státu na straně druhé [viz nález ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 5/16 (N 186/83 SbNU 43; 393/2016 Sb.), zejména bod 61 jeho odůvodnění]. 12. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství z důvodu ohrožení bezpečnosti státu je podle § 26 zákona o státním občanství vyloučeno ze soudního přezkumu. Tato výluka neodporuje ústavním předpisům, neboť právo na udělení státního občanství není ústavně ani zákonem zaručeno a rozhodnutím o neudělení státního občanství pro ohrožení bezpečnosti státu nedochází k zásahu do základních práv či svobod [viz nález ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 39/17 (N 124/95 SbNU 8; 212/2019 Sb.)]. 13. Napadený rozsudek se opírá o oba judikaturní závěry Ústavního soudu. Stěžovatel s nimi v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas a tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na řádně vedené soudní řízení). S touto argumentací se nemohl Ústavní soud ztotožnit. Konstatuje, že závěry Nejvyššího správního soudu jsou přiléhavé a ve shodě s ústavně konformním výkladem § 22 odst. 2 a § 26 zákona o státním občanství, jak byl proveden ve shora uvedených nálezech Ústavního soudu sp. z