IV.ÚS 2292/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2292/23 ze dne 29. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele T. T., t. č. Věznice Nové Sedlo, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem, sídlem Martinákova 2900/7, Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 8. června 2023 č. j. 6 To 131/2023-188, usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. dubna 2023 č. j. 3 Nt 3102/2022-173 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. prosince 2021 č. j. 2 T 23/2021-420, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, Okresního soudu v Kroměříži a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, Okresního státního zastupitelství v Kroměříži a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 6, čl. 8 odst. 1, 2 a 6, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Prostějově napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným pokračujícím přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a pokračujícím přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 2. 2021 sp. zn. 3 T 14/2021, jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou; současně zrušil výrok o trestu z uvedeného trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresní soud v Prostějově s poukazem na § 99 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku stěžovateli uložil ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Dále tento soud rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy [zčásti podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a zčásti podle § 229 odst. 1 trestního řádu]. Rozsudek nabyl právní moci dne 14. 12. 2021. Výkon ochranného léčení byl nařízen 24. 1. 2022 v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži. 3. Okresní soud v Kroměříži napadeným usnesením na základě návrhu Psychiatrické nemocnice v Kroměříži rozhodl, že podle § 351a odst. 1 trestního řádu za použití § 99 odst. 5 trestního zákoníku se ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě, které stěžovateli uložil Okresní soud v Prostějově výše uvedeným rozsudkem, přeměňuje na zabezpečovací detenci. 4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že mu Okresní soud v Prostějově výše označeným rozsudkem uložil ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě rozsudkem odkazujícím na údajný § 99 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, nicméně toto ustanovení v době rozhodování nebylo a ani v současnosti není v zákoně obsažené, v důsledku čehož není zřejmé, na základě jakého ustanovení trestního zákoníku mu bylo ochranné léčení uloženo. Vysvětlení se nepodává ani z odůvodnění rozsudku. Podle stěžovatele má tato vada vliv na posuzování možnosti přeměny ochranného léčení na zabezpečovací detenci a posouzení možnosti ukončení ochranného léčení pro jeho neúčelnost. Přeměna ochranného léčení na zabezpečovací detenci je poměrně velkým zásahem do práva na svobodu a může trvat i několik let. Stěžovatel polemizuje s konstatováním krajského soudu, podle kterého odkaz na údajný § 99 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku byl toliko písařskou chybou. Podle stěžovatele i zvuková nahrávka zachycující vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Prostějově dokládá, že soudkyně odkázala na totéž neexistující ustanovení. Předmětná vada rozsudku Okresního soudu v Prostějově nemůže být zhojena ani následnou přeměnou ochranného léčení, které považuje za nezákonné, v zabezpečovací detenci. Postup obecných soudů, dovozuje stěžovatel, představuje porušení práva na spravedlivý proces, práva na osobní svobodu i principu právní jistoty. 6. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy při rozhodování porušily několik procesních zásad, zejména povinnost projednávat věc s plným šetřením práv a svobod a zjištění skutkového stavu, o němž nejsou pochybnosti. Stěžovatel se v době vydání napadeného usnesení Okresního soudu v Kroměříži nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, která je profilována jako zařízení se specializovaným oddělením pro výkon trestu odsouzených s poruchou osobnosti a chování způsobenou užíváním návykových látek. Okresní soud v Kroměříži neučinil ani dotaz na tuto věznici, zda poskytuje terapeutické či speciální programy zaměřené na léčbu stěžovatele (obdržel by kladnou odpověď) a přistoupil bez dalšího k "nejradikálnějšímu" rozhodnutí. Krajský soud dokazování doplnil, nicméně nesprávně dovozoval, že stěžovatel o zařazení do specializovaného oddělení věznice nepožádal. Stěžovatel ve skutečnosti tuto žádost podal a do specializovaného oddělení byl umístěn. Stěžovateli byla krajským soudem v této souvislosti upřena možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Jde-li o rozsudek Okresního soudu v Prostějově, je určující, že podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově, který nabyl právní moci dne 14. 12. 2021, podaná datovou schránkou dne 24. 8. 2023, je proto zjevně opožděná. 8. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči usnesení Okresního soudu v Kroměříži a usnesení krajského soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud následně posoudil (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) opodstatněnost stěžovatelovy ústavní stížnosti v její přípustné části (bod 8.). 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 11. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení vyplyne z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijíman