IV.ÚS 2293/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2293/16 ze dne 30. 11. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. N., t. č. ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. dubna 2016 č. j. 1 To 19/2015-5057, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a 3) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Dne 13. července 2016 obdržel Ústavní soud návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se P. N. (dále též "stěžovatel" nebo "obžalovaný") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k zásahu do jeho práva na zákonného soudce a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, zaručených článkem 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k porušení nedotknutelnosti obydlí ve smyslu článku 12 odst. 1 a 2 Listiny a článku 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), k porušení presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 3 Listiny a článků 6 odst. 3 písm. b) až d) Úmluvy, jakož i k porušení zákonnosti celého trestního řízení podle článku 2 odst. 2 Listiny, článku 2 odst. 3 Ústavy a článků 17 a 18 Úmluvy. V neposlední řadě namítá stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. II. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále také "nalézací soud") ze dne 10. září 2014 č. j. 29 T 1/2011-4819 byl stěžovatel podle § 226 písm. c) trestního řádu zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci pro skutek, v němž obžaloba spatřovala trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obžalovaný. Uvedeného trestného činu se měl obžalovaný podle obžaloby dopustit stručně řečeno tím, že v P., v přesně nezjištěnou dobu, od večerních hodin 7. listopadu do večerních hodin 8. listopadu 2009, vnikl do rodinného domu, kde v jeho přízemí, spolu se svou matkou, v úmyslu je usmrtit, razantně fyzicky napadl, za použití blíže nezjištěného nástroje, svého otce a jeho tehdejší manželku a způsobil jim tak masivní krvácivá smrtelná zranění, že těmto na místě podlehli, a následně společně se svou matkou jejich těla naložili do osobního motorového vozidla patřícího otci obžalovaného, odvezli je a ukryli na dosud neznámém místě, a poté částečně na místě činu uklidili krevní stopy, což se jim však v plném rozsahu nepodařilo. Proti (v pořadí již třetímu) zprošťujícímu rozsudku nalézacího soudu, podali státní zástupkyně, obžalovaný a poškození odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu rozsudek nalézacího soudu zrušil a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dále podle § 262 trestního řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu a podle § 253 odst. 1 trestního řádu zamítl odvolání poškozených. III. Stěžovatel předně namítá porušení svého ústavně garantovaného práva na zákonného soudce, které spatřuje v té skutečnosti, že odvolací soud nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Stěžovatel snáší výhrady proti údajné interpretaci ustanovení § 262 trestního řádu nalézacím soudem, dovozuje, že v konečném důsledku dojde z důvodu vyloučení všech soudců nalézacího soudu pro podjatost (resp. soudců senátů, jež jsou při nalézacím soudu specializovány na kategorii tzv. zvlášť závažných zločinů) ke změně místní příslušnosti soudu, přičemž takto rozšiřující výklad předmětného ustanovení považuje za protiústavní, dodávaje, že jakkoliv k vyloučení všech soudců nalézacího soudu pro podjatost dosud nedošlo, "je zřejmé, že se tak stane". Z obsahu ústavní stížnosti je dále zřejmé, že stěžovatel v obecné rovině brojí i proti odůvodnění postupu odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu a považuje je za nedostatečné. Ve zbývající části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na (jím tvrzené) vady a protizákonný postup obecných soudů, namítaje mimo jiné, že odvolací soud opakovaně nařizuje nalézacímu soudu, jakým způsobem má hodnotit jednotlivé důkazy. Odvolací soud prý porušuje princip presumpce neviny tím, že dovozuje dřívější agresivní jednání stěžovatele vůči jeho otci, ačkoliv věc skončila "zastavením trestního šetření". Dále stěžovatel vytýká obecným soudům délku řízení v projednávané věci a konečně uvádí, že soudy se nezabývaly jeho žádostí o změnu obhájce, resp., že stěžovateli "nikdy nebylo vyhověno opatřením bez možnosti stížnosti". V závěru ústavní stížnosti stěžovatel žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a o projednání ústavní stížnosti ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu. IV. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou naplněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, vyjádřené rovněž v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Zpravidla jde o taková rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí, splnění těchto podmínek však lze připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou část řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04, jenž je dostupný, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz/). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (např. nález Ústavního soudu ze dne 7. prosince 1995 sp. zn. III. ÚS 90/95 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. října 2010 sp. zn. III. ÚS 2832/10). Tím je zohledněna i zásada ekonomie řízení, protože pokud by bylo případné porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny v důsledku takovéhoto rozhodnutí konstatováno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela zbytečně (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2007 sp. zn. III. ÚS 1913/07). Z tohoto důvodu je - v rozsahu, v němž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu - ústavní stížnost přípustná. Ve zbývajícím rozsahu ústavní stížnosti je však nezbytné zabývat se otázkou její přípustnosti opětovně, přičemž je zřejmé, že v projednávané věci stěžovatel doposud - neboť ústavní stížnost ve zbytku směřuje proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu - nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (ustanovení § 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, jakož i z jejího zákonného vyjádření proto plyne, že ústavní stížnost v takovém případě přípustná obecně není. Výjimku z tohoto pravidla připouští § 75 odst. 2 písm. a) [případně písm. b)] zákona o Ústavním soudu, jehož se stěžovatel dovolává, maje za to, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Je však třeba uvést, že Ústavní soud v této souvislosti již mnohokrát konstatoval, že v rámci řízení o ústavní stížnosti je oprávněn rozhodovat pouze o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, ale i potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud opakovaně odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou v případě, v němž existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla ukončena, ale vrácena soudu či jinému orgánu státní moci k dalšímu řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. června 2009 sp. zn. IV. ÚS 125/09, ze dne 2. června 2010, ze dne 2. listopadu 2010 II. ÚS 2948/10, ze dne 4. ledna 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, a ze dne 16. února 20