IV.ÚS 2293/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2293/19 ze dne 24. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 48, Louny, proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 3 T 182/2012-872, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2017, č. j. 6 To 100/2016-946, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, č. j. 6 Tdo 968/2018-III.-1083, za účasti Okresního soudu v Lounech, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 7. 2019, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Lounech (dále jen "nalézací soud"), Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu s tím, že jimi byla dle jeho názoru porušena jeho ústavně zaručená základní lidská práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavnímu soudu proto navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. 2. Stěžovatel sice Ústavnímu soudu navrhuje zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, tedy jejich zrušení v plném rozsahu, z povahy věci je však zřejmé, že ústavní stížnost směřovala toliko proti těm výrokům, které se týkají stěžovatele. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu totiž byly výroky napadeného rozsudku odvolacího soudu ve vztahu ke druhému obviněnému (stěžovatelově synu) zrušeny a věc byla odvolacímu soudu vrácena zpět k dalšímu řízení. Ústavní soud považoval proto ústavní stížnost za směřující jen proti těm výrokům napadených rozhodnutí obecných soudů, které byly učiněny výslovně jen vůči stěžovateli. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 3. Napadeným rozsudkem nalézacího soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu osmnácti měsíců. Současně mu bylo uloženo, aby zaplatil poškozené na náhradě škody částku 26.971,80 Kč, přičemž se zbytkem nároku odkázal nalézací soud poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Nalézací soud takto rozhodoval již podruhé, neboť jeho první ve věci vydaný odsuzující rozsudek byl zrušen odvolacím soudem a vrácen zpět s pokynem k doplnění dokazování. Tato předchozí rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu však předmětem nynějšího řízení o ústavní stížnosti nejsou. 4. Skutek kladený stěžovateli za vinu spočíval, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatel měl být dne 26. 11. 2011 přítomen ověření podpisu poškozené, své matky, na plné moci, na jejímž základě pak umořil její vkladní knížku se zůstatkem 26.971,80 Kč, který byl převeden na bankovní účet, jehož majitelem je jeho syn, který byl rovněž za několik skutků, jichž se měl dopustit na úkor poškozené, ve stejném trestním řízení odsouzen, přičemž stěžovatel takto měl jednat přesto, že si byl vědom toho, že zdravotní stav poškozené, která v předmětnou dobu trpěla Alzheimerovou chorobou, vylučoval její schopnost činit právní úkony, svobodně se o své vůli rozhodovat, jakož i posoudit následky svého jednání, a tuto skutečnost nesdělil pracovnici Městského úřadu v Lounech, která prováděla ověření podpisu poškozené, a následně bance, čímž se neoprávněně na úkor poškozené obohatil o uvedenou částku (dále jen "předmětný skutek"). 5. Stěžovatel napadl tento rozsudek nalézacího soudu odvoláním. Odvolací soud na jeho podkladě zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu ve výroku o nároku poškozené a změnil jej sám tak, že uložil stěžovateli povinnost vydat bezdůvodné obohacení v částce 26.971,80 Kč oprávněným dědicům poškozené dle výsledků dědického řízení. Věcně se odvolací soud ztotožnil z hlediska viny a trestu se závěry nalézacího soudu, nad jejichž rámec pouze přehodnotil uplatňovaný nárok poškozené jakožto nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nikoliv na náhradu škody, a přiznal jej jejím dědicům, neboť poškozená v mezidobí zemřela. Stěžovatel se s tímto výsledkem odvolacího řízení neztotožnil, a proto podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. To odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v úvodu své ústavní stížnosti rekapituluje s odkazy na judikaturu Ústavního soudu v obecné rovině některé základní ústavněprávní požadavky na trestní řízení. Následně proti napadeným rozhodnutím obecných soudů namítá: 1) extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry; 2) změnu skutku; 3) nedostatečné zkoumání obohacení stěžovatele; 4) nedostatečné zkoumání omylu stěžovatele; 5) neaplikování zásady ultima ratio. Podstatu jednotlivých námitek lze stručně charakterizovat takto: 7. Námitku ad 1) stěžovatel blíže nekonkretizoval. 8. Ad 2) stěžovatel poukazuje na to, že původně, tj. před zrušením prvního ve věci vydaného rozsudku nalézacího soudu, měl předmětný skutek spočívat v tom, že měl na poškozené vylákat podpis plné moci, v napadeném rozsudku nalézacího soudu je mu však za vinu kladeno již to, že byl přítomen podpisu plné moci poškozenou a že nesdělil pracovnici městského úřadu informace o zdravotním stavu poškozené. Podle stěžovatele tak nalézací soud učinil ve snaze odstranit pochybnosti, které vyvolávala jeho předchozí skutková zjištění. Taková změna je však dle stěžovatele nepřípustná. Došlo tím i ke změně objektu trestného činu, neboť nejprve mělo jeho jednání směřovat proti poškozené, následně proti pracovnici městského úřadu. Ověření podpisu přitom samo nemá žádný hmotněprávní ani procesněprávní dopad. Jelikož takto nalézací soud učinil z hmotněprávního hlediska změnu skutkových zjištění, odňal tak rovněž stěžovateli možnost se proti této změně skutkových zjištění bránit. Důkazně tato změna skutku nebyla vůbec podložena, zejména nebyla znovu vyslechnuta pracovnice městského úřadu ani zjištěny kamerové záznamy z pobočky. Nalézací soud se tak s odkazem na nepřiléhavý judikát Nejvyššího soudu v napadeném rozsudku pouze snažil vyhnout mezím, v nichž mu odvolací soud původně uložil věc znovu projednat. 9. Námitkou ad 3) se stěžovatel snaží přesvědčit Ústavní soud, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly otázkou, jakým způsobem se měl stěžovatel obohatit, ani jaký smysl měly předmětné finanční operace. To má zásadní vliv na zjištění výše domnělé škody, resp. bezdůvodného obohacení. Stěžovatel o poškozenou pečoval a v řízení před obecnými soudy dokládal náklady spojené s péčí o ni. Částka vybraná z vkladní knížky byla použita jako kauce a záloha na zdravotnické zařízení, v němž poškozená pobývala. Postup obecných soudů byl tak formalistický a nezohledňoval celkový kontext. Stěžovatel se rovněž nemohl nijak obohatit, když bankovní účet, na který byly peněžní prostředky z umořené vkladní knížky poslány, patřil jeho synovi, nikoliv stěžovateli. 10. Námitka 4) směřuje proti údajně nedostatečnému vypořádání se s otázkou zdravotního handicapu poškozené v důsledku Alzheimerovy poruchy a tím, zda stěžovatel vůbec mohl vědět, že poškozená v době předmětného skutku není schopna se samostatně rozhodovat. Stěžovatel v rámci této námitky zpochybňuje rovněž metodiku znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem - Ústřední vojenskou nemocnicí Praha, jemuž vytýká řadu chyb, a namítá, že obecné soudy pochybily, pokud se místo objektivního zkoumání okolností relevantních pro posuzování kondice osoby stižené Alzheimerovou chorobou ztotožnily se závěry znaleckých posudků. Dle stěžovatele je závěr, že osoby stižené touto chorobou nejsou schopny činit právní jednání, neudržitelný, neboť vzhledem k jejich počtu by každý, kdo vstupuje do právních vztahů s někým, kdo byť i náznakem vykazuje známky této choroby, musel činit preventivní kroky, zda právní jednání těchto osob bude validní, či nikoliv. 11. Ad 5) stěžovatel uvádí, že posuzovaná věc je vyústěním příbuzenských neshod mezi stěžovatelem a jeho bratrem (resp. jejich rodinami). Bratr stěžovatele na něj podal několik trestních oznámení, z nichž však jen jedno jediné vyústilo v trestní stíhání, a to právě v nyní posuzované věci. Z celkového aktivistického postoje bratra v průběhu trestního řízení je zřejmé, že tento se pouze snaží získat majetek poškozené. 12. S ústavní stížností je spojen návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a je k ní rovněž připojeno vyjádření zpracované samotným stěžovatelem. Ústavní soud však ustáleně v