IV.ÚS 2294/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2294/23 ze dne 12. 12. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajka) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů P. B., O. S., P. M. a P. H., všech zastoupených Mgr. Patrikem Personou, advokátem, sídlem Bedřicha Smetany 1916, Uherský Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2023 č. j. 5 Tdo 1094/2022-15630, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2022 sp. zn. 9 To 27/2022, ve znění opravného usnesení ze dne 8. srpna 2022, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2022 sp. zn. 41 T 5/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byli stěžovatelé P. B. a O. S. uznáni vinnými ze spáchání pokračujícího zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea třetí, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku a organizátorství pokračujícího zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 24 odst. 1 písm. a), § 248 odst. 2 alinea třetí, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku, za což byl každý z nich odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu v celkové výši 700 000 Kč (350 denních sazeb v částce 2 000 Kč). Stěžovatel P. M. byl uznán vinným ze spáchání zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea třetí, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 250 000 Kč (125 denních sazeb v částce 2 000 Kč). Stěžovatel P. H. byl uznán vinným ze spáchání pomoci ke zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 24 odst. 1, písm. c), § 248 odst. 2 alinea třetí, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 90 000 Kč (90 denních sazeb v částce 1 000 Kč). Pro úplnost se uvádí, že spolu se stěžovateli byla napadeným rozsudkem uznána vinnou a odsouzena ještě P. H. 3. Skutek, pro který byli všichni obžalovaní, tedy i stěžovatelé odsouzeni, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že v roce 2011 a 2012 jménem X, t. č. X v likvidaci (dále jen "X"), v úmyslu opatřit neoprávněné výhody tomuto družstvu v rozporu s § 3 odst. 2 písm. e) a § 11 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrových družstvech, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o spořitelních a úvěrových družstvech"), obchodovali se směnkami (neregistrovanými cennými papíry, resp. cennými papíry, které nebyly přijaty k obchodování na evropském regulovaném trhu), z čehož X získala jednak konkurenční výhodu oproti ostatním družstevním záložnám, a jednak majetkový prospěch přesahující částku 40 mil. Kč. 4. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podali všichni obžalovaní, tedy i stěžovatelé i státní zástupkyně odvolání, na základě kterých Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení ze dne 8. 8. 2022 sp. zn. 9 To 27/2022) rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celé odsuzující části a nově uznal všechny obžalované, tedy i stěžovatele vinnými ze spáchání stejných trestných činů. Pokud jde o trest, stěžovatelé P. B. a O. S. byli nově odsouzeni k úhrnnému peněžitému trestu v celkové výši 2 100 000 Kč (350 denních sazeb v částce 6 000 Kč), stěžovatel P. M. byl nově odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 750 000 Kč (125 denních sazeb v částce 6 000 Kč) a stěžovatel P. H. byl nově odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 90 000 Kč (90 denních sazeb v částce 1 000 Kč). 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé namítají, že je napadené usnesení Nejvyššího soudu nepřezkoumatelné, neboť dovolací soud neodůvodnil, proč neprovedl jimi navrhovaný důkaz, který získali a založili až v průběhu dovolacího řízení. Mělo jít o důkaz vyplývající z jiného trestního řízení probíhajícího u Okresního soudu v Ostravě, přičemž podle stěžovatelů byly v této věci zajištěny listinné důkazy potvrzující zapojení P. P. a J. H. do ovlivňování osob svědčících v trestní věci stěžovatelů. Citují části obžaloby podané v této jiné trestní věci a jsou přesvědčeni, že Nejvyšší soud měl povinnost se tímto důkazem zabývat. 7. Stěžovatelé dále tvrdí, že v jejich věci nebylo nijak diferencováno postavení jednotlivých stěžovatelů ke každému ze skutků. Obecné soudy podle nich postupovaly paušálně a zvolily jejich automatickou odpovědnost z důvodu členství v představenstvu X. V této souvislosti popisují, jakým způsobem v uvedeném družstvu docházelo k poskytování úvěrů. 8. Další skupina námitek směřuje proti právnímu posouzení stíhaného skutku. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že obecné soudy nesprávně posoudily naplnění několika znaků skutkové podstaty trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku. Obecné soudy podle nich smísily znak prospěchu se znakem výhody. Tvrdí, že hovoří-li uvedená skutková podstata o neoprávněné výhodě, nelze pod to zahrnovat získání prospěchu, jak dovodily obecné soudy. Jsou přesvědčeni, že jejich jednání nelze považovat za závažné ve smyslu § 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku, a za vadu právního posouzení odsuzujícího rozsudku považují to, že "závažnost hodnocenou ve správním řízení vzalo jako stejnou závažnost pro trestní právo". V této souvislosti uvádí, že za dané jednání neuložila žádnou sankci ani Česká národní banka (dále jen "ČNB"). Namítají, že jejich jednání nebylo v rozporu s účelem § 3 odst. 2 písm. e) zákona o spořitelních a úvěrových družstvech, který spotřebním družstvům dovoloval obchodování s registrovanými cennými papíry. Směnky, s nimiž nakládali, podle nich vyhověly účelu uvedeného ustanovení, pouze nebyly formálně označeny jako regulované. Dále tvrdí, že s danými směnkami nebylo obchodováno, ale že byly pořizovány za účelem nabytí do majetku a držení do splatnosti a následné realizace emitentovi. Poukazují na změny zákona o spořitelních a úvěrových družstvech, ke kterým došlo 3. 8. 2012, tedy po ukončení jejich jednání, které bylo předmětem trestního stíhání. Odkazují na dotaz ČNB ohledně držení cenných papírů nepřijatých k obchodování na evropském regulovaném trhu, který několik dní poté obdrželi, a dovozují z něj potvrzení toho, že porušení zákona o spořitelních a úvěrových družstvech nebylo závažné. Jsou přesvědčeni, že "postup obecných soudů odporuje principu proporcionality trestněprávní represe, neboť není jasné, jaký obecně společensky akceptovatelný cíl vyžadoval nasazení prostředků trestního práva". III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výjimkou dále uvedenou. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. 10. Stěžovatelé ústavní stížností napadají rozsudek městského soudu, avšak vrchní soud rozsudek městského soudu zrušil v celé jeho odsuzující části a ve věci sám rozhodl rozsudkem. K rozhodování o ústavnosti zrušené části rozsudku městského soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup tě