IV.ÚS 2295/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2295/16 ze dne 22. 11. 2016 N 219/83 SbNU 445 Odměna advokáta za dobu před podáním návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 22. listopadu 2016 sp. zn. IV. ÚS 2295/16 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Zdeňky Polákové, advokátky, se sídlem Opletalova 608/2, Havířov-Šumbark, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2016 č. j. 5 To 118/2016-450 a výroku II usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2016 č. j. 8 T 129/2014-437, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů bezplatné obhajoby. I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2016 č. j. 5 To 118/2016-450 a výrokem II usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2016 č. j. 8 T 129/2014-437 bylo porušeno základní právo stěžovatelky zaručené čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2016 č. j. 5 To 118/2016-450 a výrok II usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2016 č. j. 8 T 129/2014-437 se ruší. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka dne 8. 5. 2014 přijala od obviněného plnou moc k jeho obhajobě v trestním řízení a téhož dne požádala Okresní soud v Ostravě, aby rozhodl, že obviněný má nárok na bezplatnou obhajobu ve smyslu § 33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád"). Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. 8 T 129/2014, které nabylo právní moci 12. 12. 2014, bylo rozhodnuto o nároku obžalovaného na bezplatnou obhajobu s tím, že tyto náklady zcela hradí stát. V rozhodnutí nebylo specifikováno, od jaké doby má obviněný na bezplatnou obhajobu nárok. 3. Po pravomocném skončení trestního řízení stěžovatelka požádala Okresní soud v Ostravě o náhradu nákladů obhajoby celkem ve výši 46 235 Kč. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 2. 2016 č. j. 8 T 129/2014-437 přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 19 320 Kč a výrokem II jí nepřiznal náhradu nákladů ve výši 26 915 Kč, vynaložených v období od 8. 5. 2014 do dne 12. 12. 2014, tj. v době mezi převzetím obhajoby (a podáním žádosti obviněného o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu) a právní mocí rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že takový závěr - tedy že stát hradí odměnu a hotové výdaje obhájce až od okamžiku právní moci rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu - vyplývá ze znění ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu a z "Komentáře k trestnímu řádu vydaného nakladatelstvím C. H. Beck (7. vydání, 2013, str. 414)". 4. Proti tomuto výroku stěžovatelka podala stížnost ke Krajskému soudu v Ostravě, který ji usnesením ze dne 3. 5. 2016 zamítl. V odůvodnění rozhodnutí s poukazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2775/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) mimo jiné uvedl, že pokud obhájce při převzetí obhajoby na svém klientovi nepožadoval odměnu s odkazem, že mu bude přiznána bezplatná obhajoba, musel být srozuměn s možností, že soud neshledá u jeho klienta podmínky pro přiznání obhajoby bezplatné či za sníženou odměnu, jakož i s tím, že počátek jeho nároku bude někdy v budoucnu. Krajský soud v Ostravě dále konstatoval, že z komentářové literatury i z ustálené praxe naopak vyplývá, že okamžikem, odkdy stát hradí náklady obhajoby, je až právní moc rozhodnutí o přiznání bezplatné obhajoby, což však již nelze v daném případě, k tíži stěžovatelky, zohlednit. II. 5. Stěžovatelka má za to, že vydáním napadených rozhodnutí byla porušena shora uvedená práva, tj. právo na spravedlivý proces ve smyslu práva nemajetné osoby na bezplatnou obhajobu, právo na naplnění legitimního očekávání, právo vlastnit majetek a právo podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací. 6. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřuje v tom, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů obhajoby v plné výši, přestože zákon ani relevantní rozhodnutí soudu nárok na bezplatnou obhajobu nevztahovaly výlučně na období po právní moci rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu a přestože podmínky bezplatné obhajoby byly splněny po celou dobu trestního řízení, stěžovatelka tedy nemohla předpokládat, že jí náklady v plné výši nahrazeny nebudou. Soudy aplikovaly podústavní právo překvapivě a svévolně, neboť zvolily nepřípustnou interpretaci příslušného zákonného ustanovení; rozhodnutím soudů došlo k její diskriminaci oproti obhájcům ustanoveným podle § 36 trestního řádu a k odmítnutí principu upřednostnění zvoleného obhájce před ustanoveným. Nebyly-li by stěžovatelce zaplaceny náklady obhajoby, došlo by k nepřípustnému preferování ustanovených obhájců oproti obhájcům zvoleným. Rozhodnutí považuje za diskriminační vůči sociálně slabým občanům, neboť přestože zákon těmto osobám přiznává nárok na bezplatnou obhajobu, nemají-li finanční prostředky na zaplacení obhájce, ve skutečnosti soudy svými rozhodnutími tento nárok značně omezují. 7. Stěžovatelka podotýká, že obviněný byl ve vazbě v době od 29. 4. 2014 do 29. 5. 2014, v době od 5. 3. 2015 do 2. 6. 2015 a v době od 24. 11. 2015, takže jeho obhajoba byla ve smyslu § 36 trestního řádu i obhajobou nutnou. Obviněného zastupovala po celou dobu trestního řízení, od počátku a po celé trestní řízení byl osobou bez příjmu i bez majetku, a byly tedy splněny podmínky pro rozhodnutí o nároku na bezplatnou obhajobu podle § 33 odst. 2 a 3 trestního řádu. Podle stěžovatelky uvedené ustanovení nevylučuje, aby stát hradil náklady obhájce po celé období probíhajícího trestního řízení, tedy také za dobu zastupování podle plné moci před nabytím právní moci usnesení, kterým soud rozhodl podle § 33 odst. 2 trestního řádu. V případě stěžovatelky navíc o žádosti podle § 33 odst. 2 trestního řádu podané dne 8. 5. 2014 soud rozhodl až dne 19. 11. 2014. Pokud soud podle § 33 odst. 2 trestního řádu rozhodl, že obviněný "má nárok na obhajobu bezplatnou a náklady obhajoby hradí zcela stát", měl by podle tohoto rozhodnutí i ve skutečnosti po celé trestní řízení náklady obhajoby hradit stát. Pokud by tomu takto být nemělo, pak po poučení osoby o možnosti podat žádost podle § 33 odst. 2 trestního řadu a podání této žádosti až do doby pravomocného rozhodnutí by neměly být prováděny další úkony v probíhajícím trestním řízení. 8. Stěžovatelka dále upozorňuje, že existuje nejednotná praxe soudů při rozhodování podle § 33 odst. 2 trestního řádu. 9. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat. III. 10. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Ostravě jako účastník řízení, který zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě na výzvu Ústavního soudu v určené lhůtě nereagoval. 11. Vzhledem k tomu, že vyjádření okresního soudu neobsahovalo novou argumentaci, ke které by se stěžovatelka mohla vyjádřit, nebylo jí již zasláno k replice. IV. 12. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelky a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování. V. 13. Ústavní soud nejprve konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka je advokátkou, a proto nemusí být zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. 14. Ústavní stížnost posuzoval Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům ani jiným orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. 15. Ústavní soud připomíná, že výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliž