IV.ÚS 2295/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2295/19 ze dne 20. 11. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Central Europe Mark s. r. o., sídlem Hlavní třída 87/2, Český Těšín, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. dubna 2019 č. j. 4 Afs 347/2018-28 za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí, když tvrdí, že jím byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") vydal zajišťovací příkaz ze dne 19. 6. 2015 č. j. 4548600/15/2011-00540-105447, kterým podle § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), ve spojení s § 103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"), uložil stěžovatelce, aby zajistila úhradu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2015, která v dané době nebyla stanovena, složením jistoty na depozitní účet správce daně, a to ve výši 13 556 641 Kč. Na základě provedeného dokazování správce daně dovodil, že na adrese sídla stěžovatelky došlo ke shromáždění korporací, které jsou personálně propojeny a které vytvořily obchodní strukturu obchodující s rizikovou komoditou, kdy obchodní transakce probíhají přes zřejmě účelově neuvedené bankovní účty v mimořádně vysokém objemu, aniž by zde byly logické prvky stabilního podniku s ekonomickým zázemím. Správce daně vyjádřil obavu, že stěžovatelka neprokáže nárok na osvobození od daně z přidané hodnoty při dodání zboží do jiného členského státu za zdaňovací období prvního čtvrtletí roku 2015 podle § 64 zákona o DPH. Při stanovení výše zajištěné daně správce daně vyšel z daňového přiznání stěžovatelky, ve kterém uvedla hodnotu zboží dodaného do jiného členského státu ve výši 78 091 246 Kč. Správce daně označil tuto částku za cenu včetně daně a vynásobením koeficientem 0,1736 vypočítal stěžovatelce daň z přidané hodnoty ve výši 13 556 644 Kč, která bude pravděpodobně dodatečně stanovena a v době vymahatelnosti nebude dobytná, případně její vymáhání bude spojeno se značnými obtížemi. Proto rozhodl správce daně tak, jak je výše uvedeno. 3. Odvolací finanční ředitelství (dále též "vedlejší účastník") rozhodnutím ze dne 18. 8. 2015 č. j. 27197/15/5100 41458-710158 zamítlo odvolání stěžovatelky proti výše rubrikovanému zajišťovacímu příkazu a tento potvrdilo. Vedlejší účastník v odůvodnění svého rozhodnutí k námitkám stěžovatelky uvedl, že při naplnění skutkové podstaty § 167 odst. 1 daňového řádu nelze ve vydání zajišťovacího příkazu shledat porušení zásady přiměřenosti. Závěr správce daně o hromadném charakteru sídla stěžovatelky není podle vedlejšího účastníka spekulativní, avšak prokázaný. Vedlejší účastník uvedl, že obchodní aktivity stěžovatelky budou dále prověřeny v nalézacím řízení, avšak dosud shromážděné informace, tj. například o obratech neodpovídajících údajům v daňových přiznáních či o nesouvislosti číselných řad na bankovních výpisech, oprávněně založily pochybnosti správce daně o jejích obchodních aktivitách a o budoucí vymahatelnosti daně. Argument ohledně personálního zázemí stěžovatelky uvedl správce daně toliko podpůrně, jelikož z něj vyplývá riziko rychlého ukončení podnikatelské aktivity. Vedlejší účastník nepřisvědčil námitce, že správce daně uvedl všechny bankovní účty stěžovatelky v zajišťovacím příkazu. Podstatné totiž bylo, že stěžovatelka v této souvislosti nesplnila povinnost podle § 96 zákona o DPH a § 127 daňového řádu. V daném případě se jedná o jeden z nosných důvodů zajišťovacího příkazu, neboť přes neregistrované účty činila stěžovatelka milionové transakce. Vedlejší účastník dodal, že stěžovatelka zpochybňuje argumentaci správce daně, aniž by ji vnímala ve vzájemné souvislosti, nikoliv toliko jednotlivě, přičemž se zabývá převážně podpůrnými důvody pro vydání zajišťovacího příkazu. Vzhledem k tomu, že v nyní prováděném řízení se posuzují toliko podmínky podle § 167 daňového řádu, vedlejší účastník neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy, které mají význam až pro nalézací řízení. 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 9. 2018 č. j. 9 Af 75/2015-65 zamítl žalobu stěžovatelky proti výše uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka. V jeho odůvodnění se městský soud nejprve vyjádřil k podmínkám aplikace institutu zajišťovacího příkazu podle § 167 daňového řádu a poté splnění jednotlivých podmínek posoudil v kontextu přezkoumávané věci. K pravděpodobnosti doměření daně městský soud uvedl, že správce daně ani vedlejší účastník ve svých rozhodnutích sice přímo nepoukázali na existenci podvodu na dani z přidané hodnoty, kterého by se měla stěžovatelka účastnit, avšak z jejich odůvodnění vyplývá, že podezření o zapojení do takového podvodu pojali. Po správních orgánech nelze požadovat, aby již v zajišťovacím příkazu postavily najisto všechny skutečnosti rozhodné pro stanovení daně, neboť to je předmětem až nalézacího řízení. K relevanci skutkových podkladů pro vydání zajišťovacího příkazu městský soud uvedl, že se správní orgány opřely o zcela konkrétní skutečnosti. Přitom není sebemenších pochyb, že odůvodněnou obavu správce daně vyvolalo identifikované riziko, že stěžovatelka nesplní podmínky pro osvobození od daně z přidané hodnoty k uskutečněným zdanitelným plněním zachyceným na řádku č. 20 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prvního čtvrtletí roku 2015. Z uvedených údajů dále správní orgány přezkoumatelným způsobem uvážily ohledně výše jistoty uvedené v zajišťovacím příkazu. 5. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem tak, že kasační stížnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud zejména uvedl, že nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, že podle městského soudu rozhodnutí finančních orgánů ani okrajově nestojí na podezření, že se zapojila do daňového podvodu. Městský soud v bodě 71 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že finanční orgány na takové podezření nepoukázaly přímo, avšak z odůvodnění jejich rozhodnutí a z obsahu vyhledávací části spisové dokumentace je zjevné, což je zcela v rozporu s uvedeným tvrzením stěžovatelky. Podle Nejvyššího správního soudu rovněž správce daně zřetelně vyjádřil podezření o zapojení stěžovatelky do daňového podvodu, neboť v návaznosti na svá skutková zjištění výslovně uvedl, že "[t]oto signalizuje správci daně, že obchodní transakce mají neobvyklý charakter, společnost může být průtokovou firmou, jejímž účelem je znepřehlednění obchodních aktivit a vyhnutí se plnění daňových povinností". Městskému soudu třeba přisvědčit, že podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2015 č. j. 62 Af 75/2014-230 (uveřejněném pod č. 3335/2016 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) "[z]a účelem, aby soud plně dostál smyslu soudního přezkumu, pak ve fázi řízení, kdy se nemůže žalobce seznámit s obsahem vyhledávací části správního spisu (§ 66 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu), soud "supluje" procesní aktivitu žalobce a seznámí se s obsahem vyhledávací části správního spisu, a to z hlediska jeho relevance ve vztahu k odůvodnění zajišťovacího příkazu". Nejvyšší správní soud však nepřehlédl, že správce daně dovodil citované podezření o zapojení stěžovatelky do daňového podvodu z podkladů, které založil v přístupné části spisu ve smyslu § 66 odst. 1 daňového řádu, zejména z výpisů z jejích bankovních účtů, nikoliv z vyhledávací části spisu. Nejvyšší správní soud ostatně ve vyhledávací části spisu nalezl toliko písemnosti sloužící výlučně správci daně ve smyslu § 65 odst. 1 písm. d) daňového řádu, důležité pro jeho další procesní aktivitu v zajišťovacím řízení, respektive pro vyhledání a obstarání indicií nasvědčujících, že v případě stěžovatelky došlo k naplnění podmínek pro vydání zajišťovacího příkazu podle § 167 a násl. daňového řádu. V tomto směru tak musel Nejvyšší správní soud korigovat odůvodnění rozsudku městského soudu, přičemž však nepřehlédl, že městský soud k žalobním námitkám přezkoumal indicie podložené písemnostmi v přístupné části spi