IV.ÚS 230/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 230/06 ze dne 7. 1. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky obce Petrovice, zastoupené JUDr. Hanou Kloudovou, advokátkou se sídlem v Sedlčanech, Komenského nám. 47, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. 1. 2005, č.j. 9 C 13/2003-80, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2005, č.j. 33 Co 14/2005-104, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2007, č.j. 28 Cdo 1061/2006-134, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 24. 4. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), následně doplněný přípisem, jenž Ústavní soud obdržel dne 24. 4. 2007, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví nadepsaných rozhodnutí obecných soudů, jimiž Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") v právní věci I. K., Z. P. a A. P. v postavení žalobců, za účasti stěžovatelky a Pozemkového fondu České republiky, o určení vlastnictví k nemovitostem, pod výrokem I. určil, že žalobci jsou vlastníky každý ideální 1/3 tam specifikovaných nemovitostí, pod výrokem II. zrušil rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky, Pozemkového úřadu Příbram, ze dne 12. 4. 2002, č.j. 1835/92-581 RV 18/2002, a to v rozsahu, kterým bylo rozhodnuto o nevydání předmětných nemovitostí žalobcům, pod výrokem III. upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení, pod výrokem IV. vrátil žalobcům zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000 Kč. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") svým rozsudkem ze dne 14. 11. 2005 k odvolání stěžovatelky potvrdil napadaný rozsudek okresního soudu a stanovil právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") rozsudkem ze dne 30. 1. 2007 zamítl dovolání stěžovatelky a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 2. Stěžovatelka se domnívala, že napadanými rozhodnutími obecných soudů byla zasažena její ústavně zaručená práva, právo vlastnické a právo na spravedlivý proces, zakotvená v čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecné soudy v její právní věci rovněž nepostupovaly v souladu s čl. 90 Ústavy České republiky a nerespektovaly čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4 Listiny, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. 3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka předložila řadu výhrad ve vztahu k napadaným rozhodnutím obecných soudů, jež ve své většině směřují vůči právnímu závěru obecných soudů, dle něhož I. K. Z. P. a A. P. (dále jen "vedlejší účastníci") jsou oprávněnými osobami ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). V tomto směru stěžovatelka především namítala, že otec vedlejších účastníků se v minulosti nestal vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť tomuto dědictví po L. B. D. nebylo nikdy odevzdáno. Pokud tedy obecné soudy dospěly k závěru o postavení vedlejších účastníků jako osob oprávněných dle § 4 odst. 2 zákona o půdě, stalo se tak na podkladě nerespektování kogentních norem jednoduchého práva, zejména ustanovení císařského patentu č. 946/1811 Sb.z.s., Obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů, o nabývání dědictví, resp. za užití účelové interpretace, která postrádá oporu v platné právní úpravě a v ustálené judikatuře. Výklad obecných předpisů, jak k tomuto přistoupily obecné soudy, dle přesvědčení stěžovatelky rozšiřuje majetkové restituce nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů, jelikož obecné soudy napadanými rozhodnutími přiznaly vlastnické právo osobám, jimž restituční nárok podle zvláštního zákona nenáleží. Takto předestřenou argumentaci stěžovatelka ve své ústavní stížnosti blíže rozvedla, k čemuž dále doplnila své stanovisko, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s jimi učiněnými skutkovými zjištěními. 4. V dalším stěžovatelka přednesla námitky stran odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů. Okresnímu a krajskému soudu stěžovatelka vytýkala, že se v odůvodněních napadaných rozsudků přesvědčivě nevypořádaly s jejími tvrzeními, dle nichž bylo prokázáno, že dědické řízení po zůstavitelce L. B. D. bylo přerušeno a tedy nedošlo k završení procesu dědění vydáním konstitutivního rozhodnutí. Nejvyšší soud ČR pak v rozsudku ze dne 30. 1. 2007 nastiňuje úvahy, které ovšem dle náhledu stěžovatelky nemohou z hlediska zákonného a ústavního obstát, neboť se jedná o úvahy dílem nepřípustné, dílem nepřesvědčivé, příp. vadné. 5. Napadaná rozhodnutí obecných soudů nakonec stěžovatelka označila za odporující principu právní jistoty, kdy o právní záležitosti stěžovatelky již bylo jednoznačně rozhodnuto rozsudkem krajského soudu ze dne 19. 2. 2002, č.j. 44 Ca 126/2001, jímž krajský soud uložil Okresnímu úřadu Příbram, pozemkovému úřadu, předmětné nemovitosti vedlejším účastníkům nevydat. Pouze změna procesních předpisů zapříčinila, že o žalobě vedlejších účastníků proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky, Pozemkového úřadu Příbram, ze dne 12. 4. 2002, č.j. 1835/92-581 RV 18/2002, rozhodoval okresní soud a nikoliv krajský soud. Okresní soud, stejně jako následně krajský soud a Nejvyšší soud ČR, se však v napadaných rozhodnutích nepřidržely stanovisek vyslovených krajským soudem v jeho rozsudku ze dne 19. 2. 2002 a dovodily na podkladě nezměněných skutkových zjištění právní závěr opačný, což z napadaných rozsudků obecných soudů činí rozhodnutí nepředvídatelná. 6. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 9 C 13/2003. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti. II. 7. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá právní závěry obecných soudů, k nimž tyto dospěly v její záležitosti, a to s tím, že okresní, krajský a Nejvyšší soud ČR její právní věc nesprávně právně posoudily, jelikož vadně považovaly vedlejší účastníky za osoby oprávněné ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o půdě, nelze než označit toto jednání stěžovatelky jako její polemiku s obecnými soudy ohledně naplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí obecnými soudy v té podobě, jak ony učinily. Tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za podmínky, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. V přezkoumávaném případě ovšem nebyl takovýto zásah do práv stěžovatelky shledán. 9. Obecné soudy ve svých rozhodnutích zřetelně vyložily, na jakém základě vynesly pro stěžovatelku nepříznivá napadaná rozhodnutí, z těchto současně zřejmě plyne, jakými právními úvahami byly obecné soudy vedeny při formulování právního závěru, dle něhož vedlejší účastníci jsou osobami oprávněnými dle § 4 odst. 2 zákona o půdě (zejm. č.l. 83, č.l. 107, č.l. 135-136). Podle přesvědčení Ústavního soudu právní úvahy obecných soudů, jak jsou seznatelné z jimi vydaných napadaných rozhodnutí, nevybočují z mezí zákona, přičemž na jejich podkladě učiněný právní závěr obecných soudů, jenž je rovněž podložen příslušnými skutkovými zjištěními, má Ústavní soud za výsledek ústavně konformní aplikace a interpretace relevantních právních předpisů, který z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí. 10. Problematikou interpretace norem a termínů restitučních předpisů, mezi něž náleží taktéž zákon o půdě, se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, v jejichž rámci mimo jiné judikoval, že při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba vždy mít na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů, čehož důsledkem pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je nutno vykládat s ohledem na to, aby byl v maximální míře dosažen jejich účel (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaný pod č. 96 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, str. 35; dostupný