IV.ÚS 230/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 230/23 ze dne 28. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného Mgr. Robertem Kabátem, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2022 č. j. 30 Cdo 2947/2022-686, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2022 č. j. 15 Co 107/2022-649 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. prosince 2021 č. j. 16 C 17/2019-604, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel je synem S. Š., který byl trestně stíhán pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry. V průběhu trestního řízení byly stěžovateli zajištěny peněžní prostředky na jeho dvou bankovních účtech, neboť byly považovány za výnos z trestné činnosti jeho otce. Ten pak byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2018 č. j. 6 To 39/2016-2069 zproštěn obžaloby. Na základě toho Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. 6. 2018 č. j. 49 T 14/2010-2108 rozhodl o zrušení zajištění finančních prostředků. Stěžovatel následně u vedlejší účastnice uplatnil nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), ta však jeho žádost zamítla, a proto stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu. 3. Obvodní soud napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 28 125 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 371 875 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), zamítl i návrh na uložení povinnosti vedlejší účastnici zajistit doručení úředního omluvného dopisu Ministerstva spravedlnosti ke stěžovatelovým rukám (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). 4. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku II ohledně částky 250 000 Kč s příslušenstvím, jež měla představovat náhradu za nemajetkovou újmu, kterou měl stěžovatel v důsledku nezákonného rozhodnutí utrpět, a ve zbývajícím rozsahu tento rozsudek zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. K "potvrzujícímu" rozhodnutí městský soud uvedl, že rozhodnutí o zajištění finančních prostředků nelze považovat za nezákonné jen kvůli tomu, že obžalovaný byl v řízení zproštěn obžaloby, nebyla-li daná rozhodnutí předepsaným procesním postupem pro nezákonnost zrušena. V odškodňovacím řízení není oprávněn posuzovat nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem, proto nelze jako předběžnou otázku posoudit splnění požadavku na změnu nebo zrušení rozhodnutí pro nezákonnost podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. 5. Tento rozsudek v rozsahu potvrzení rozsudku obvodního soudu ve výroku II ohledně částky 250 000 Kč s příslušenstvím napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl, když shledal, že otázka, zda lze za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. považovat jen takové rozhodnutí o zajištění majetku v trestním řízení, které bylo pro nezákonnost zrušeno, nezaložila přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., jelikož se při jejím řešení městský soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3310/2013 a ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. 30 Cdo 303/2019 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018 sp. zn. 30 Cdo 3825/2017), a není ani důvod se od dosavadní judikatury odchýlit a danou otázku vyřešit odlišně. II. Stěžovatelova argumentace 6. Stěžovatel namítá, že údajně zpronevěřené akcie byly po celou dobu ve vlastnictví jeho otce, což od počátku vylučovalo otcovo trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry, a tím pádem bylo vyloučeno i zajištění jeho peněžních prostředků na bankovních účtech. Má za to, že jím uváděné skutečnosti objektivně nepřipouštěly, že by zajištěné finanční prostředky mohly být výnosem z trestné činnosti, takže nebyla ani naplněna dispozice § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Posouzení vlastnictví akcií je přitom právní otázkou, kterou jsou orgány činné v trestním řízení podle § 9 odst. 1 trestního řádu oprávněny a povinny posuzovat samostatně, a nemůže tak jít na vrub jemu jako soukromé osobě, že tyto zasáhly do jeho základních práv, protože danou právní otázku posoudily nesprávně, i když měly k dispozici dostatečné údaje umožňující učinit správný závěr. Opačný závěr by popíral smysl náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. 7. Soudům pak stěžovatel vytýká, že jeho případ posuzovaly podle nepřípadných závěrů judikatury, když neidentifikovaly, že svůj nárok neopíral jen o to, že trestní stíhání neskončilo odsouzením, ale že orgány činné v trestním řízení v době, kdy přistoupily k zajištění (tj. 8. 1. 2010), měly již rok (od ledna 2009) dostatek informací, že se jednání jeho otce nemohlo "odehrát na cizí věci", jakož i o to, že zákonnost zajištění majetku coby potenciálního výnosu z trestné činnosti není přezkoumávána při rozhodování o vině a trestu, a proto nelze očekávat, že by osvobozující rozsudek obsahoval jakýkoliv soud o zákonnosti zajištění majetku podle § 79a a násl. trestního řádu, a podle toho posuzovat, zda byla konstatována zákonnost zajišťovacího rozhodnutí. Podle stěžovatele soudy opomněly, že zákonnost zajišťovacího usnesení lze dovozovat také implicitně z rozhodnutí vydaných v trestním řízení, přičemž na základě skutkových zjištění orgánů činných v trestním řízení Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 14. 2. 2018 č. j. 4 Tdo 112/2018-50 dospěl k závěru, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry nedošlo. 8. Stěžovatel v přípisu ze dne 13. 2. 2023 uvedl, že svou ústavní stížnost ještě doplní do 20. 2. 2023, což se však nestalo. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 10. Dále se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem [srov. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Subsidiaritu ústavní stížnosti je třeba chápat nejen v procesním, ale též v materiálním smyslu. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení z hledisek souhrnných a po pravomocném skončení věci, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. 11. Stěžovatel (kromě usnesení Nejvyššího soudu) napadl i rozsudek městského soudu a obvodního soudu v celém rozsahu, ačkoliv - jak p