IV.ÚS 2305/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2305/23 ze dne 26. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SERVICE COMPANY, s. r. o., sídlem Pod Terebkou 1159/10, Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2023 č. j. 33 Cdo 3805/2022-723 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 2022 č. j. 11 Co 73/2020-676, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CAMORANES, s. r. o., sídlem Pod Medníkem 70, Hradištko, a obchodní společnosti Nord Point Group, s. r. o., sídlem Stračenská 752, Štětí, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (pozn. rozsudek Nejvyššího soudu v petitu ústavní stížnosti nesprávně označen jako "usnesení") s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zákaz libovůle. V podání ze dne 25. 9. 2023 stěžovatelka navrhla odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") domáhala určení neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva uzavřené dne 16. 1. 2014 s první vedlejší účastnicí a určení, že je vlastnicí konkretizovaných nemovitých věcí v kat. úz. Štětí I. Okresní soud rozsudkem ze dne 17. 8. 2016 č. j. 10 C 141/2014-283 žalobním návrhům vyhověl (I. a II. výrok) a první vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení (III. výrok); doplňujícím rozsudkem ze dne 15. 12. 2017 č. j. 10 C 141/2014-313 doplnil IV. výrok o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelkou a druhou vedlejší účastnicí (pozn. v řízení před obecnými soudy vystupující jako vedlejší účastnice na straně žalované). Na základě odvolání první vedlejší účastnice Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 2. 2018 č. j. 11 Co 931/2016-325 změnil rozsudek okresního soudu v I. výroku a žalobu zamítl, ve II. výroku jej potvrdil (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Posléze Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 4. 2019 č. j. 24 Cdo 2644/2018-356 zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku potvrzujícím výrok rozsudku okresního soudu o určení vlastnictví a ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozsudek okresního soudu (vyjma I. výroku) a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Poté okresní soud rozsudkem ze dne 5. 2. 2020 č. j. 10 C 141/2014-383 určil, že vlastnicí předmětných nemovitostí je stěžovatelka (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Na základě odvolání první vedlejší účastnice krajský soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2021 č. j. 11 Co 73/2020-477 změnil rozsudek okresního soudu, stěžovatelčinu žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. až V. výrok). Proti rozsudku podala stěžovatelka dovolání, a protože je Nejvyšší soud shledal přípustným a důvodným, rozsudkem ze dne 18. 10. 2021 č. j. 24 Cdo 2068/2021-550 zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. V další fázi řízení krajský soud napadeným rozsudkem opětovně změnil rozsudek okresního soudu a žalobu na určení, že stěžovatelka je vlastnicí předmětných nemovitých věcí zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. až V. výrok). Při rozhodování vyšel krajský soud ze závazných právních závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v předchozích kasačních rozsudcích, zejména při posouzení, že pro uzavření smlouvy mezi nepřítomnými účastníky není podstatný podpis návrhu smlouvy posledním účastníkem, ale naopak je třeba posuzovat okolnosti, zda nabídka byla přijata. Na základě provedeného dokazování krajský soud uzavřel, že zástupce stěžovatelky v řízení potvrdil, že nabídku k uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva učinila sama stěžovatelka, a měl postaveno najisto, že jednatelem první vedlejší účastnice podepsané přijetí nabídky smlouvy o zajišťovacím převodu práva bylo stěžovatelce doručeno, a to ještě před tím, než byl první vedlejší účastnicí podán návrh na vklad do katastru nemovitostí. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatelka považovala smlouvu za uzavřenou, což lze dovozovat i z toho, že by jinak uplatňovala námitku její neplatnosti po oznámení katastrálního úřadu o zahájení řízení o vkladu práva do katastru nemovitostí. Žádnou takovou námitku však stěžovatelka neuplatnila a vkladu do katastru nemovitostí se nebránila. Obranu o neplatnosti smlouvy začala stěžovatelka uplatňovat až poté, kdy pochybnosti o uzavření smlouvy vyslovil Nejvyšší soud. Vzhledem k závěru, že smlouva byla uzavřena, řídil se krajský soud závazným právním názorem Nejvyššího soudu, že shodně jako u právního institutu zástavního práva může být i u zajišťovacího převodu práva akcesorický právní vztah sjednán ještě před vznikem hlavního právního vztahu, a konstatoval, že hlavní právní vztah vznikl a první vedlejší účastnice nabyla pohledávky vůči stěžovatelce jejich postoupením původními věřiteli. 4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Přípustnost dovolání spatřoval ve vyřešení otázky hmotného práva vztahující se k platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovité věci, byla-li tato smlouva uzavřena ještě před tím, než se první vedlejší účastnice stala věřitelkou stěžovatelky. K řešení této otázky Nejvyšší soud poznamenal, že ve smlouvě o zajišťovacím převodu byly pohledávky původních věřitelů jednoznačně identifikovány, strany smlouvu uzavíraly s podmínkou, že původní věřitelé postoupí existující pohledávky první vedlejší účastnici, která se stane věřitelkou stěžovatelky. Smlouva o zajišťovacím převodu práva podle Nejvyššího soudu neodporuje zákonu proto, že v době jejího uzavření, resp. v době nabytí účinků zápisu (vkladu), první vedlejší účastnice jako postupnice ještě nenabyla od původních věřitelů stěžovatelky jejich pohledávky. Okamžikem, kdy první vedlejší účastnice nabyla od původních věřitelů stěžovatelky tyto pohledávky, se prosadila realizační (zajišťovací) funkce zajišťovacího převodu vlastnictví. Dále Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že je při svém rozhodování vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů, proto nemůže být stěžovatelčino dovolání postaveno na tom, že smlouva o zajišťovacím převodu práva nebyla z důvodu absence včasného přijetí nabídky uzavřena, neboť stěžovatelka svou dovolací argumentaci založila na verzi skutkového stavu odlišné od té, ze které vyšel krajský soud. Podle jeho zjištění nabídku uzavřít smlouvu učinila stěžovatelka a první vedlejší účastnice nabídku přijala a přijetí nabídky došlo včas zmocněnci stěžovatelky. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka krajskému soudu zejména vytýká, že když zjištění o uzavření smlouvy založil pouze na výslechu advokáta JUDr. Ivana Vávry ověřujícího podpis jejího jednatele Michala Šťastného, vyložil důkazy v její neprospěch, neboť v rozhodné době stěžovatelku JUDr. Ivan Vávra nezastupoval. Dále stěžovatelka odkazuje na judikaturní závěr Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 27. 3. 2020 sp. zn. 24 Cdo 3278/2019), z něhož vyplývá, že vůči nepřítomnému navrhovateli je přijetí návrhu učiněno až od okamžiku, kdy mu došel návrh na uzavření smlouvy podepsaný adresátem návrhu. V řízení přitom nebylo přijetí nabídky dostatečně prokázáno, neboť je založeno právě a pouze na výpovědi JUDr. Ivana Vávry, přičemž stěžovatelkou navrhovaný výslech dalších svědků včetně jejího jednatele krajský soud neprovedl. Na základě toho stěžovatelka uzavírá, že skutkový stav, z něhož krajský soud v dané věci vycházel, je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a zpochybňuje, že by při uzavírání smlouvy vystupovala jako navrhovatel. 6. Krajský soud také podle stěžovatelky porušil princip neúplné apelace a poučovací povinnost podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když jí nedal možnost vyjádřit se ke změněnému právnímu názoru spočívajícímu v tom, že předmětná smlouva o zajišťovacím převodu práva byla mezi účastníky platně uzavřena. Takovou závažnou vadu v napadeném rozsudku nenapravil ani Nejvyšší soud. III. Procesn