IV.ÚS 2306/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2306/24 ze dne 3. 12. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti InsolCentrum, s. r. o., sídlem Hradecká 2526/3, Praha 3 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Soňou Luňákovou, advokátkou, sídlem Hradecká 2526/3, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. června 2024 č. j. 9 As 64/2024-38 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2024 č. j. 11 A 14/2023-38, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na informace podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "magistrát") rozhodnutím ze den 14. 11. 2022 č. j. MPMH 2045700/2022 částečně odmítl stěžovatelce poskytnout informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "informační zákon"), a to ohledně jména, příjmení, data narození a adresy místa trvalého pobytu fyzické osoby oprávněné jednat jménem společnosti Člověk v tísni, o. p. s. (dále jen "Člověk v tísni"), ve věci sbírek SOS Milostivé léto a Přímá pomoc obětem mimořádných událostí. Dále stěžovatelce odepřel poskytnutí dokladů o hrubém výtěžku sbírky a nákladech spojených s jejím konáním. Stěžovatelka rozhodnutí magistrátu napadla odvoláním, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 28. 12. 2022 č. j. MV-220838-2/VS-2022 zamítl a rozhodnutí magistrátu potvrdil. 3. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který ji zamítl napadeným rozsudkem. Námitku, že vedlejší účastník měl upřednostnit její právo na informace před právem na ochranu osobních údajů osoby oprávněné jednat za Člověka v tísni ve věci veřejné sbírky, neshledal důvodnou. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) bod 2. zákona č. 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejných sbírkách"), na které stěžovatelka odkázala, se vztahuje na oznámení veřejné sbírky magistrátu, nikoli na údaje, které zveřejňuje vedlejší účastník v centrální evidenci sbírek. Zákon o veřejných sbírkách nepočítá s uveřejňováním informací týkajících se osoby oprávněné jednat jménem právnické osoby ve věci veřejné sbírky. Osobní údaje lze poskytnout pouze se souhlasem subjektu údajů, ledaže lze uplatnit některou ze zákonných výjimek. V dané věci však není žádná zákonná výjimka dána. Magistrát se proto před vydáním rozhodnutí správně obrátil na Člověka v tísni a požádal ho o udělení souhlasu s poskytnutím údajů o osobě oprávněné jednat jeho jménem ve věci veřejné sbírky. Člověk v tísni vyjádřil nesouhlas a v takovém případě nemohl magistrát osobní údaje stěžovatelce poskytnout. Ze zákona o veřejných sbírkách nevyplývá, že osoba oprávněná jednat ve věci sbírky jménem právnické osoby musí strpět uvádění svých osobních údajů. Veřejnost sbírky znamená, že je pořádána pro veřejně prospěšný účel, nikoliv, že osoba jednající za pořadatele sbírky je veřejně činnou osobou či vykonává výkon veřejné správy. Magistrát proto nepochybil, pokud upřednostnil právo na ochranu osobních údajů před právem na informace. Městský soud neshledal důvodnou ani námitku nesprávného neposkytnutí dokumentů o hrubém výtěžku a nákladech sbírky. Údaje, které stěžovatelka požadovala, se magistrát dozvěděl při své kontrolní činnosti. Na věc proto bylo třeba aplikovat § 11 odst. 3 informačního zákona a § 20 odst. 3 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud souhlasil s vedlejším účastníkem, že ze žádosti o poskytnutí informací nevyplývá veřejný zájem. Magistrát proto postupoval správně, pokud se obrátil s žádostí o souhlas na Člověka v tísni, a nikoliv na nadřízenou osobu, jak požadovala stěžovatelka. Městský soud na závěr neshledal důvodnou ani námitku nezákonného postupu magistrátu ve věci veřejné sbírky, protože se nevztahovala k přezkoumávanému rozhodnutí. 4. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl, neboť aproboval závěry městského soudu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka považuje za nesprávné, že správní soudy, ale i vedlejší účastník řízení, ve svých rozhodnutích snížili význam osoby oprávněné jednat ve věci sbírky. Podle ní není osoba oprávněná jednat ve věci sbírky jménem právnické osoby v pozici soukromé osoby, naopak je v pozici profesionála a musí strpět uvádění svých osobních údajů. Každá taková osoba dobrovolně přijímá funkci se všemi důsledky, tj. svoji profesní aktivitou sama vstupuje do veřejného prostoru, a musí se ztotožnit s možností zveřejnění jejích údajů v souvislosti s výkonem profese. Stěžovatelka má za to, že zveřejněním požadovaných údajů nemůže osobě oprávněné jednat ve věci veřejné sbírky vzniknout žádná újma. Zveřejnění údajů zvýší důvěru veřejnosti v jednání organizátora veřejné sbírky a může příznivě ovlivnit její celkový výsledek. Osoba oprávněná jednat ve věci veřejné sbírky je veřejnou osobou sui generis a údaje o ní by měly být poskytovány na základě práva na informace. Stěžovatelka má také za to, že kontrola veřejné sbírky je ve veřejném zájmu, zpracování osobních údajů osoby oprávněné jednat ve věci sbírky je nezbytné pro plnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu a také při výkonu veřejné moci, a proto veřejný zájem na kontrole sbírky převažuje nad zájmem na ochraně osobních údajů. 6. Podle názoru stěžovatelky k naplnění účelu předmětné žádosti o informace - vyžádání dokladů o výtěžku a nákladech sbírky SOS Milostivé léto - bylo vhodnější, aby povinný subjekt požádal o zproštění povinnosti mlčenlivosti nadřízenou osobu, nikoli kontrolovanou osobu. Člověk v tísni není, pokud jde o veřejnou sbírku, v pozici soukromé osoby, kde je potřeba chránit její práva jako např. obchodní tajemství, smluvní dokumentaci, cenovou politiku, osobní údaje zaměstnanců. Nesprávná úvaha pak vedla soudy k závěru, že v tomto konkrétním případě je třeba upřednostnit povinnost zachovávat mlčenlivost před právem na informace. 7. Stěžovatelka žádala vedlejšího účastníka, aby přezkoumal, zda je v souladu se zákonem o veřejných sbírkách postup společnosti Člověk v tísni, když sbírka SOS Milostivé léto není samostatnou veřejnou sbírkou, je součástí jiné veřejné sbírky, nemá samostatné osvědčení, nemá stanovenou dobu konání, nemá určený speciální účel, nelze ji samostatně vyúčtovat. Závěr kontrolního orgánu, že jde o mediální kampaň, považuje stěžovatelka za snahu zhojit nezákonný postup veřejné sbírky. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování soudů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. K tomu Ústavní soud dodává, že není primárně povolán k interpretaci právních předpisů z oblasti veřejného práva, nýbrž je v řízení o ústavní stížnosti ex constitutione určen k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní sou