IV.ÚS 2308/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2308/19 ze dne 22. 10. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti Zlato a.s., sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Jurajem Kozicem, advokátem, sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019 č. j. 32 Cdo 4351/2018-130, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2018 č. j. 23 Co 109/2018-61 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. října 2017 č. j. 15 C 175/2016-31, spojené s návrhem na zrušení § 114b odst. 4 ve slovech "to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky", § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ABSOLOOK s.r.o., sídlem Petrská 1426/1, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Karlem Codlem, advokátem, sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Návrh na zrušení § 114b odst. 4 ve slovech "to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky", § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 7. 2019, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhla, aby Ústavní soud zrušil § 114b odst. 4 ve slovech "to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky", § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Vedlejší účastnice poskytovala stěžovatelce na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 5. 1. 2016 služby správy marketingových kampaní pro portál zlato.cz a marketingového poradenství, za což jí náležela fixní odměna ve výši 20 000 Kč měsíčně. Kromě toho pro ni prováděla nákup mediálního prostoru a další služby na základě jejího zadání, v jejichž případě byla odměna nastavena na bázi hodinových sazeb podle skutečného časového nákladu. Protože se stěžovatelka měla setrvale ocitat v prodlení s plněním svých závazků a dlužnou částku 1 180 970 Kč neuhradit ani po opakovaném upomínání, vedlejší účastnice uplatnila nárok na zaplacení uvedené částky s příslušenstvím žalobou. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem pro uznání ze dne 13. 10. 2017 č. j. 15 C 175/2016-31 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 1 180 970 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále náhradu nákladů řízení v částce 107 545,80 Kč (výrok II.). Podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 občanského soudního řádu měly být splněny, neboť obvodní soud učinil usnesením ze dne 25. 7. 2017 č. j. 15 C 175/2016-19 vůči stěžovatelce tzv. kvalifikovanou výzvu, podle níž se měla ve lhůtě 30 dnů vyjádřit k žalobě. Součástí výzvy bylo poučení, že nevyjádří-li se stěžovatelka bez vážného důvodu včas a ani soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít obvodní soud podle § 114b odst. 5 občanského soudního řádu za to, že nárok uznává. Toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno společně s žalobou dne 9. 8. 2017 do datové schránky, přičemž k doručení došlo okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásila oprávněná osoba. Tím, že se žalovaná k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nijak nevyjádřila, podle obvodního soudu uznala nárok, který je proti ní žalobou uplatňován. 4. S uvedeným hodnocením se ztotožnil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem ze dne 23. 5. 2018 č. j. 23 Co 109/2018-61 potvrdil výrok I. rozsudku obvodního soudu (výrok I.). K odvolání stěžovatelky zrušil pouze výrok II. o náhradě nákladů řízení a jen v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu (výrok II.). Pokud jde o otázku splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, městský soud uvedl, že žaloba vedlejší účastnice netrpí vadami, z vylíčení rozhodných skutečností je zřejmý skutkový děj, na jehož základě se vedlejší účastnice domáhá svého práva, žalobním petitem dala jasně najevo, čeho se podanou žalobou domáhá a takto požadované plnění je v souladu s jejími skutkovými tvrzeními, a to i ve vztahu k úrokům z prodlení. Stěžovatelka měla uplatnit námitky ohledně jednotlivých vystavených faktur za plnění poskytnuté vedlejší účastnicí podle smlouvy o dílo právě ve vyjádření k žalobě. Tyto námitky přitom potvrzují, že povaha věci vyžadovala použití § 114b odst. 1 občanského soudního řádu. 5. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 4. 2019 č. j. 32 Cdo 4351/2018-130 jako nepřípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu nemohla založit námitka, že tzv. kvalifikovaná výzva podle § 114b odst. 1 občanského soudního řádu měla být vydána soudcem, a nikoli asistentkou soudce. Stěžovatelka tuto námitku v odvolání neuplatnila a předmětnou otázkou se ve svém rozsudku nezabýval ani městský soud, pročež na jejím zodpovězení nemohlo záviset ani jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud dodal, že jím vydané rozsudky, na které stěžovatelka odkazuje v dovolání [konkrétně rozsudek ze dne 6. 10. 2016 sp. zn. 25 Cdo 1594/2016 a rozsudek ze dne 2. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2288/2012 (1/2014 Sb. NS)], řešily otázku zcela chybějícího podpisu předsedy senátu nebo na jeho místě jiné oprávněné osoby na originále usnesení obsahující předmětnou výzvu. V projednávané věci však bylo usnesení vydáno asistentkou soudce, která je také podepsala. Nejvyšší soud pak neshledal odchýlení se od jeho ustálené rozhodovací praxe ani v tom, jak se městský soud vypořádal s otázkou, zdali povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b odst. 1 občanského soudního řádu v typově, skutkově a právně neobtížné věci, kterou lze hodnotit jako zcela jednoduchou a která nevyžaduje podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání. III. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka uznává, že se v důsledku administrativního pochybení nestihla vyjádřit k žalobě ve lhůtě stanovené v tzv. kvalifikované výzvě, žalobou uplatněný nárok ovšem považuje za nedůvodný. Údajně poskytnuté služby ze strany vedlejší účastnice totiž nebyly poskytnuty v tvrzeném rozsahu. Místo toho mělo docházet k umělému navyšování fakturovaných hodin. 7. K neústavnímu zbavení stěžovatelky možnosti vyjádřit se k věci mělo dojít vydáním rozsudku pro uznání bez toho, aby k tomu byly splněny zákonné podmínky. Stěžovatelka vytýká obvodnímu soudu, že vůbec nezvažoval možnost vydání obyčejné výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, ani nezohlednil povahu věci a okolnosti případu, které bránily vydání tzv. kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 občanského soudního řádu. Úvahy obvodního soudu o tom, z jakého důvodu nepostačovalo vydání prvně uvedené výzvy, neplynou ani z tzv. kvalifikované výzvy, jež byla doručena stěžovatelce, ani z odůvodnění napadených rozhodnutí. Dále stěžovatelka namítá, že projednávanou věc lze označit za jednoduchou. Připomíná, že § 114b odst. 1 občanského soudního řádu podmiňuje vydání tzv. kvalifikované výzvy povahou věci. Tento požadavek nutno podle ustálené rozhodovacího praxe Nejvyššího soudu vykládat tak, že musí jít o případy, kdy je zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. 8. Podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly podle stěžovatelky splněny ani z toho důvodu, že originál usnesení obsahujícího tzv. kvalifikovanou výzvu nebyl podepsán příslušným samosoudcem nebo jiným pověřeným soudcem, ale toliko asistentkou soudce. Stěžovatelka se domnívá, že tato skutečnost má za následek nicotnost tzv. kvalifikované výzvy, na jejímž základě proto nemohla nastat fikce uznání podle § 114 odst. 5 občanského soudního řádu a nemohlo být ani přistoupeno k vydání rozsudku pro uznání. Ustanovení § 158 odst. 1 ve spojení s § 168 odst. 2 občanského soudního řádu přitom výslovně a jasně stanoví požadavek podpisu daným soudcem. 9. Přestože si je stěžovatelka vědoma, že ústavnost jí napadených ustanovení - s výjimkou § 114b odst. 4 občanského soudního řádu - byla posuzována nálezem ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.), nadále je přesvědčena o jejich neústavnosti. To platí zvlášť za situace, kdy v mezidobí došlo k zpřísnění pře