IV.ÚS 2312/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2312/21 ze dne 5. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Bison & Rose, s. r. o., sídlem Bělohorská 263/33, Praha 6 - Břevnov, zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, sídlem Údolní 388/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021 č. j. 23 Cdo 1142/2021-295, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2020 č. j. 3 Cmo 185/2020-263 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2020 č. j. 47 Cm 41/2017-251, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Andreje Babiše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 90 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že se stěžovatelka domáhala žalobou, aby vedlejší účastník do 15 dnů od právní moci rozsudku zajistil na vlastní náklady v denících Mladá fronta DNES, Právo a na zpravodajské webové stránce Aktuálně.cz uveřejnění omluvy a zároveň se zdržel poškozování její pověsti. 3. Žaloba byla rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 12. 2018 č. j. 47 Cm 41/2017-170 zamítnuta, přičemž k odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 11. 3. 2020 č. j. 3 Cmo 51/2019-235 potvrdil rozhodnutí krajského soudu ve věci samé a změnil výrok o náhradě nákladů řízení. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dne 7. 7. 2020 včasné dovolání. 4. Napadeným usnesením krajský soud zastavil dovolací řízení o zásahu do pověsti právnické osoby (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud shledal, že stěžovatelce byla dne 23. 7. 2020 doručena výzva krajského soudu, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení usnesení zaplatila soudní poplatek ve výši 14 000 Kč za podání dovolání. Protože soudní poplatek nebyl do dne rozhodnutí krajského soudu zaplacen, krajský soud postupoval podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a dovolací řízení zastavil. 5. K odvolání stěžovatelky rozhodl vrchní soud napadeným usnesením tak, že potvrdil usnesení krajského soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 6. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud konstatoval, že ve své rozhodovací praxi dospěl k ustálenému závěru, podle kterého neuhradí-li poplatník soudní poplatek za řízení splatný podáním žaloby ani dodatečně ve lhůtě určené ve výzvě soudu podle § 9 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích (ve znění účinném od 30. 9. 2017), soud zastaví řízení pro neuhrazení soudního poplatku bez zřetele k tomu, že poplatník v mezidobí soudní poplatek již (opožděně) uhradil. To platí i v případě, že jde o soudní poplatek za opravný prostředek podaný poté, kdy soud prvního stupně začal jednat o věci samé. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka spatřuje nepřiměřený zásah do práva jednotlivce na soudní ochranu zejména v bezvýjimečné aplikaci § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Toto ustanovení vylučuje možnost prominutí zmeškání lhůty podle § 58 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a tím možnost pokračování v řízení při opožděně uhrazeném soudním poplatku i při závažných důvodech, které vedly k nesplnění povinnosti účastníka. Stěžovatelka uznává, že vinou administrativního pochybení neuhradila soudní poplatek, nicméně se o nezaplacení soudního poplatku dozvěděla teprve z usnesení o zastavení řízení a uvedené pochybení ihned napravila. Nesouhlasí s aplikací § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích takovým způsobem, který by pro pouhé jednorázové administrativní pochybení na straně stěžovatele při placení soudního poplatku za dovolání přivodil překážku věci rozsouzené a současně vyloučil jakoukoliv možnost prominout zmeškání lhůty, zpětně povolit posečkání s úhradou nebo jinak přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a pokračovat v řízení, na které již stěžovatelka vynaložila značné časové a finanční prostředky a které představuje jediný zákonný způsob uplatňování jeho práva na ochranu pověsti. Zastavení řízení přitom ztrácí věcné opodstatnění, je-li již soudní poplatek zaplacen, byť po soudem stanovené lhůtě. Stěžovatelka má dále za to, že k odepření přístupu k soudu vedl i nesprávný závěr obecných soudů, že na řízení se použije § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017. Stěžovatelka dále uvádí, že podle jejího názoru k zastavení řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích není možné přistoupit ve věcech, kdy již bylo soudem rozhodováno o věci samé [viz § 9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích], což je i její případ. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 11. Předmětem ústavní stížnosti je právní posouzení otázky, zda krajský soud pochybil, když zastavil řízení o dovolání vyvolané stěžovatelkou za situace, kdy neuhradila soudní poplatek za dovolání v soudem mu k tomu stanovené patnáctidenní lhůtě, a zda tím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, jak se jich (viz výše) dovolává. 12. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladn