IV.ÚS 2313/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2313/23 ze dne 27. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky: Larisa Borodina, zastoupené JUDr. Bc. Marcelou Oškrdovou, advokátkou se sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 27. 6. 2023, č. j. MV-100594-5/SO-2023, za účasti Ministerstva vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Ministerstva vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále též jen "komise"), neboť tvrdí, že jím byly porušeny čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a dále jím bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z předložené ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že v řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, podala stěžovatelka žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 326/1999 Sb."). Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen "Ministerstvo vnitra"), však dospělo k závěru, že je dán důvod pro neudělení dlouhodobého víza podle § 56 odst. 1 písm. l) a § 56 odst. 2 písm. m) zákona č. 326/1999 Sb., neboť se stěžovatelka dopustila obcházení zákona s cílem získat vízum k pobytu nad 90 dnů. Tento závěr Ministerstvo vnitra žadatelce sdělilo informací o důvodech neudělení dlouhodobého víza ze dne 28. 4. 2023, č. j. OAM-9138-8/ST-2022. Ministerstvo vnitra stěžovatelce vysvětlilo, že jednou z podmínek pro udělení dlouhodobého víza z důvodu dle § 33 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. je předchozí oprávněné podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu. Stěžovatelka sice takovou žádost podala, avšak k podání žádosti o trvalý pobyt dle § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. na území nebyla vůbec oprávněna, a nadto druhý z důvodů uvedených v žádosti [§ 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb.] považovalo Ministerstvo vnitra za ryze účelový. Podmínky pro udělení požadovaného dlouhodobého víza za účelem strpění tedy nebyly splněny. 3. O navazující žádosti stěžovatelky o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza rozhodovala komise již za situace, kdy bylo řízení o žádosti o udělení trvalého pobytu stěžovatelky skončeno pravomocným (zamítavým) rozhodnutím. Komise se jednak ztotožnila se závěry Ministerstva vnitra a současně připomenula, že pro rozhodování správního orgánu je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí, nikoliv v době zahájení řízení, a proto při novém posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza přihlédla ke skutečnosti, že již není naplněna ani další podmínka daná § 33 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. (neskončené řízení o žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu). Za této situace komise shledala důvod pro neudělení víza. 4. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti zaměřila na výklad § 33 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., tedy na podmínky, za kterých je možné získat předmětné vízum k pobytu, a rovněž předkládá polemiku se závěrem obou správních orgánů o obcházení zákona, kterého se měla dopustit. 5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). 8. Jak Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. II. ÚS 4064/18, a v rozhodnutích tam odkazovaných (zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 36/93 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 85/04; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), Listina poskytuje soudní ochranu pouze tomu právu, které právní řád garantuje. Ústavní soud ve své judikatuře přitom opakovaně vyslovil, že subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje, neboť je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 99/04, sp. zn. III. ÚS 219/04, sp. zn. III. ÚS 260/04). 9. Jde-li o problematiku rozhodování o neudělení víza, eventuálně o neprodloužení víza ve vazbě na základní práva, veškerá dosavadní rozhodnutí Ústavního soudu stojí na východisku, že na udělení víza (a rovněž tak prodloužení doby platnosti víza) není dán právní nárok (§ 51 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb.). Právo na pobyt na území tedy svědčí pouze občanům České republiky, a po vstupu České republiky do Evropské unie též unijním občanům (čl. 14 odst. 4 Listiny). 10. V nálezu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11, se Ústavní soud opětovně (předtím viz usnesení sp. zn. I. ÚS 394/06 a sp. zn. I. ÚS 602/03) zabýval návrhem na zrušení § 171 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. ve znění zákona č. 427/2010 Sb., respektive na vyslovení protiústavnosti § 171 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. ve znění do 31. 12. 2010, a dospěl k závěru, že trvá na dosud traktovaném závěru, dle něhož v případě rozhodnutí o neudělení víza nemůže dojít k zásahu do základních práv a svobod. Není tedy důvod tato rozhodnutí vyjímat z dosahu pravidla vylučujícího jejich soudní přezkum. Taková výluka je zcela v kompetenci zákonodárce, aniž by se tím dostal do rozporu s dikcí čl. 36 odst. 2 Listiny (srov. usnesení ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 1147/13, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn I. ÚS 876/17, či ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 829/18). 11. S ohledem na výše uvedené postupuje Ústavní soud při přezkumu řízení o udělení víza nanejvýš zdrženlivě. Jeho případný zásah by totiž mohl mít vliv pouze na případné dílčí nedostatky správního řízení, neposkytl by však v konečném důsledku ochranu základních práv a svobod stěžovatelky, která, jak již bylo výše konstatováno, nejsou rozhodnutím o neudělení víza dotčena. 12. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, které byl počínaje dnem 1. 1. 2011 přezkum správních rozhodnutí o neudělení víza svěřen, označila v odůvodnění napadeného rozhodnutí skutečnosti, pro které nebylo stěžovatelce při udělování víza vyhověno. Ačkoliv stěžovatelka popisuje splnění veškerých podmínek, za kterých je možné předmětné vízum získat, pominula tu, pro jejíž nesplnění byla Ministerstvem vnitra zamítnuta její první žádost. 13. Jedná se o okolnost, že o vydání povolení k trvalému pobytu z jí uváděného důvodu musí požádat pouze cizinec, který je k tomu oprávněn. Jak komise později podrobně vysvětlila, žádost o povolení trvalého pobytu podala stěžovatelka Ministerstvu vnitra, ovšem žádost je oprávněn podat pouze cizinec, který a) pobývá na území v rámci přechodného pobytu a je manželem nebo nezletilým dítětem cizince, jemuž byl udělen azyl z důvodů uvedených ve zvláštním právním předpise, b) pobývá na území na základě uděleného víza k pobytu nad 90 dnů nebo povolení k dlouhodobému pobytu, nebo c) pobývá na území na základě vydaného povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území, pokud jeho spolupráce s orgánem činným v trestním řízení přispěla k prokázání trestného činu obchodování s lidmi nebo prokázání organizování nebo umožnění nedovoleného překročení stá