IV.ÚS 2314/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2314/14 ze dne 13. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti CASPER CONSULTING a. s., se sídlem Praha 1, Olivova 2096/4, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Brno, Koliště 55, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. ledna 2014 č. j. 99 C 292/2012-51, výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. března 2014 č. j. 99 C 292/2012-54 a výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. května 2014 č. j. 99 C 292/2012-60, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. července 2014, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody podle čl. 11 odst. 5, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 99 C 292/2012 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatelka (resp. její právní předchůdce Apston Capital Ltd.) podala dne 31. srpna 2012 žalobu na žalovanou Věru Drábovou (dále jen "žalovaná") o neúčinnosti převodu majetku ve formě dohody dědiců. Podáním doručením obvodnímu soudu dne 26. června 2013 (č. listu 37 soudního spisu) stěžovatelka navrhla úpravu žalobního petitu tak, že mimo určení právní neúčinnosti dohody dědiců ze dne 29. září 2009 v rozsahu částky 779 755,71 Kč, navrhla i uložení povinnosti žalované zaplatit stěžovatelce částku 779 755,71 Kč. Obvodní soud usnesením ze dne 31. ledna 2014 č. j. 99 C 292/2012-50 připustil změnu žaloby navrženou stěžovatelkou a usnesením ze dne 31. ledna 2014 č. j. 99 C 292/2012-51 vyzval stěžovatelku k zaplacení doplatku původního soudního poplatku (ve výši 2 000 Kč), a to ve výši 38 990 Kč. Stěžovatelka dne 10. února 2014 doručila obvodnímu soudu podnět ke zrušení posledně uvedeného usnesení, ve kterém uvedla, že svůj původní petit poopravila tak, aby případné rozhodnutí o něm bylo vykonatelné, přičemž svůj petit doplnila a o výrok II., v němž požaduje zaplacení částky 779 755,71 Kč jako prospěch získaný z neúčinné dohody dědiců. Stěžovatelka dále tvrdila, svým podáním neuplatnila "nový" nárok na zaplacení dlužné částky ve výši 779 755,71 Kč s tím, že se jedná "pouze" o prospěch z neúčinného právního úkonu, který je žalovaná povinna vydat stěžovatelce. Podle tvrzení stěžovatelky jde o odpůrčí žalobu, nikoli o žalobu na plnění, jak ji má na mysli Položka 1 bod 1 Sazebníku poplatků v příloze zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Předmětem řízení tak není peněžité plnění jako takové a jde o řízení podle Položky 4 bodu 1. písm. c) Sazebníku poplatků, za jehož zahájení lze požadovat soudní poplatek pouze ve výši 2 000 Kč, který byl již ve věci zaplacen. Obvodní soud usnesením ze dne 10. března 2014 č. j. 99 C 292/2012-54 zamítl návrh stěžovatelky, aby zrušil své usnesení ze dne 31. ledna 2014 č. j. 99 C 292/2012-51 (výrok I.), řízení zastavil, neboť stěžovatelka nezaplatila doplatek soudního poplatku 38 990 Kč (výrok II.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 10 164 Kč (výrok III.). Stěžovatelka proti předmětnému usnesení podala odvolání ze dne 26. března 2014 a dne 3. dubna 2014 složila na účet obvodního soudu částku 38 990 Kč. Obvodní soud poté usnesením ze dne 6. května 2014 č. j. 99 C 292/2012-60 napadené usnesení ve výroku ad I. potvrdil (výrok I.) a ve výroku ad II. a III. zrušil (výrok II.). V poučení pak obvodní soud uvedl, že proti výroku I. tohoto usnesení není odvolání přípustné, a proti výroku II. tohoto usnesení lze do 15 dnů od jeho doručení podat odvolání k Městskému soudu v Praze. Stěžovatelce bylo posledně vydané usnesení doručeno dne 9. května 2014. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala dosavadní stav řízení a uvedla, že podle jejího názoru se v dané věci o rozšíření žaloby ani o nový nárok nejednalo. Obvodní soud postupoval podle tvrzení stěžovatelky jak při vyměření, tak při zbývajících, touto ústavní stížností napadených usneseních, nesprávně, přičemž se dopustil ryze formalistické aplikace zákona o soudních poplatcích a jeho sazebníku a stěžovatelku ponechal s minimálním zdůvodněním svého postupu. Na základě výzvy Ústavního soudu se k věci dne 15. srpna 2014 vyjádřil obvodní soud, který uvedl, že posoudil podání stěžovatelky ze dne 26. června 2013 jako návrh na změnu žaloby a proto usnesením ze dne ze dne 31. ledna 2014 č. j. 99 C 292/2012-50 připustil změnu žaloby navrženou stěžovatelkou tak, že se stěžovatelka na žalované domáhá vedle určení, že dohoda dědiců ze dne 29. září 2009 je vůči stěžovatelce neúčinná i zaplacení částky, představující prospěch získaný z neúčinné dohody. Podle názoru obvodního soudu stěžovatelka v předmětném řízení podala návrh, který je podle svého obsahu změnou žaloby a soud proto v souladu s ustanovením § 95 o. s. ř. o tomto návrhu rozhodl. Ústavní soud zaslal vyjádření obvodního soudu stěžovatelce na vědomí. Stěžovatelka ve své replice ze dne 5. září 2014 zopakovala svá tvrzení uvedená v ústavní stížnosti s tím, že obvodní soud ve svém formalistickém přístupu pokračuje i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, kde se opět nikterak neobtěžuje vypořádat se s veškerou argumentací stěžovatelky a pouze "suše" opakuje, že stěžovatelka změnila žalobu z uplatnění nároku na neúčinnost právního úkonu na nárok na zaplacení dlužné částky v podobě vydání prospěchu z neúčinného právního úkonu. Podle tvrzení stěžovatelky uplatnění nároku na vydání prospěchu z neúčinného právního úkonu není uplatněním nároku na zaplacení dlužné částky. Dlužnou částku totiž žalovaná ve sporu "prozatím nedluží", neboť k jejímu vydání bude povinna teprve v případě, že soud shledá právní úkon, na základě něhož tento prospěch získala, neúčinným. O nároku na zaplacení dlužné částky tak, jak jej má na paměti zákon o soudních poplatcích, tudíž mluvit nelze. Zjevně podle názoru stěžovatelky při tom nejde o změnu žaloby, jak to uvádí obvodní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti, přičemž dovodil, že ve vztahu k usnesení obvodního soudu ze dne 31. ledna 2014 č. j. 99 C 292/2012-51, kterým byla obvodním soudem stěžovatelka vyzvána k zaplacení doplatku soudního poplatku za rozšíření žaloby, tomu tak není. Plénum Ústavního soudu přijalo dne 23. dubna 2013 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st.35/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), podle něhož ústavní stížnost proti usnesení, kterým byl účastník řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Napadené procesní rozhodnutí, kterým soud vyzývá k zaplacení soudního poplatku nelze podle uvedeného stanoviska považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, neboť tímto usnesením nedochází ke vzniku nebo změně soudního poplatku, nýbrž jeho výše je v něm toliko deklaratorně určena na základě zákona, aniž by byl soud v dalším řízení tímto určením vázán. Sama o sobě proto tato výzva nepůsobí zásah do základních práv a svobod stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. I. ÚS 42/13 in http://nalus.usoud.cz). Uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu je třeba aplikovat i na citované usnesení obvodního soudu a v této části byla proto ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud poté vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou ve vztahu ke zbývajícím napadeným usnesením, přezkoumal tato rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost směřující proti těmto usnesením je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp.