IV.ÚS 2314/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2314/18 ze dne 30. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele E. I., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem, sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 sp. zn. 3 Tdo 356/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2017 sp. zn. 4 To 97/2016 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2016 sp. zn. 4 T 4/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z předložených podkladů se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), odsoudil jej podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), mu uložil povinnost nahradit poškozené obchodní korporaci Česká Doka bednicí technika spol. s r. o. (dále jen "poškozená"), škodu ve výši 10 789 681 Kč. 3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nadepsaným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. řádu napadený rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušil a sám podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, odsoudil jej podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem, podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu uložil povinnost uhradit poškozené škodu ve výši 7 832 903 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. řádu poškozenou odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy v rozporu s požadavkem na vyloučení libovůle při rozhodování nezjistily ústavněprávně regulérním způsobem skutečnou cenu poskytnuté bednící techniky. Stanovení výše způsobené škody představovalo přitom rozhodující zjištění pro použití nejpřísnější právní kvalifikace u jím spáchaného trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. 6. Stěžovatel má za to, že znalecký posudek znalkyně Ing. Miloslavy Popenkové, CSc., ze kterého soudy čerpaly své zjištění o výši způsobené škody, je nezákonným důkazem, protože odbornou otázku o výši obvyklé ceny použité bednící techniky řešila nepřípustně znalkyně z oboru stavebnictví. Tato znalkyně zcela jednoznačně překročila hranice své odborné způsobilosti a při zpracování posudku používala odborných poznatků a metod spadajících do jiné specializace, než ve které je kvalifikována; na tomto nemění ničeho ani skutečnost, že ke zpracování posudku byl přibrán konzultant Ing. Václav Pospíchal, Ph.D., neboť jde o autorizovaného inženýra pro pozemní stavby bez odbornosti pro obor ekonomika, ceny a odhady. 7. Stěžovatel tomuto posudku oponuje výtkou, že vrchní soud ve svém první kasačním rozhodnutí stanovil, jaké písemnosti je poškozená povinna předložit (listiny prokazující nákupní ceny bednící techniky, listiny prokazující opotřebení zapůjčované bednící techniky a listiny prokazující stáří zapůjčené bednící techniky), avšak tyto důkazní prostředky ani v dalším řízení k dispozici nebyly, proto uvedená znalkyně vycházela z předpokladů, které z dokazování nevyplynuly. Znalkyně podle stěžovatele neměla zprůměrovat "slevy" poskytované konkurenty poškozené při prodeji srovnatelné bednící techniky, nýbrž vycházet z nejnižší možné obvyklé ceny, za kterou by bylo možné v místě a čase pořídit obdobnou bednící techniku, potažmo z cenového rozpětí obvyklé ceny. 8. Stěžovatel se vyjadřuje též k tomu, že soudy znalecké posudky Evy Korecké a Jiřího Rypla soudy označily za nepoužitelné. Zatímco k závěrům obsaženým v posudku Evy Korecké zadaném policejním orgánem se nepřihlašuje, posudek Jiřího Rypla vyhotovený z podnětu obhajoby za relevantní pramen pokládá. Tento znalec dospěl k závěru, že poškozená není schopna doložit konkrétní stáří a stupeň poškození na jednotlivých dílech, které se běžně užívají k pronájmu, a odtud dovodil, že z důvodu poškozenou nastavených standardů (poškozené díly jsou likvidovány podle vnitřních předpisů a požadavků technických listů, podle vnitřních předpisů poškozené jsou všechny díly starší 5 let rovněž likvidovány, konkrétnější informace však chybí) nelze objektivně určit cenu obvyklou, neboť není možné porovnáním stejných či podobných prodejů v místě a čase obvyklých vypočítat koeficient prodejnosti; znalec pouze pro ilustraci vypočítal, že při průměrném stáří všech kusů bednící techniky tři roky by jejich cena činila 5 498 522 Kč a při stáří pět let částku 3 355 282 Kč. 9. Tato pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud, který podle stěžovatele nedocenil, že namítaná nesprávná skutková zjištění mají zcela zásadní vliv na právní kvalifikaci trestněprávně relevantního jednání, především pak na možnosti ukládání trestu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Jde-li o rozsudek městského soudu, který zrušil vrchní soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. 11. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud následně posoudil projednávanou ústavní stížnost v těchto jejích shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listi