IV.ÚS 2315/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2315/22 ze dne 31. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. G., zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem, sídlem Veselská 710, Uherský Ostroh, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022 č. j. 23 Cdo 1028/2022-258 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2021 č. j. 38 Co 61/2020-150, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podáním ze dne 8. 12. 2022 stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (včetně nenapadeného prvostupňového rozsudku) po dobu řízení o ústavní stížnosti. 2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 10 C 216/2018 se podává, že I. S. (dále jen "žalobce") se vůči stěžovateli domáhal zaplacení částky 800 000 Kč s příslušenstvím jako neuhrazené části kupní ceny za převod spoluvlastnického podílu ve výši id 1/2 konkretizovaných nemovitých věcí v kat. úz. B. Okresní soud zjistil, že dne 16. 6. 2015 byla mezi účastníky uzavřena kupní smlouva, v níž byla sjednána kupní cena ve výši 1 000 000 Kč, po vkladu vlastnického práva ve prospěch stěžovatele se účastníci dne 10. 8. 2015 dohodli na odstoupení od kupní smlouvy, avšak návrh na vklad do katastru nemovitostí byl zamítnut s odůvodněním, že v dohodě nebyl uveden důvod odstoupení. Poté stěžovatel dne 28. 12. 2015 uhradil žalobci na kupní cenu částku 100 000 Kč, následně přistoupila k dluhu I. S., která dne 21. 3. 2017 uhradila žalobci částku 100 000 Kč. Stěžovatel namítal, že nemovitosti neužíval, v té době byla I. S. jeho družkou, jejímž předchozím partnerem byl žalobce, a aby majetek v trestním stíhání žalobce nepropadl, došlo k fiktivnímu převodu na stěžovatele. Stěžovatel respektoval rozhodnutí katastrálního úřadu a dne 2. 8. 2016 převedl spoluvlastnický podíl na I. S. Okresní soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2019 č. j. 10 C 216/2018-70 žalobě vyhověl (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost nahradit úspěšnému žalobci náklady řízení (II. výrok). V odůvodnění zdůraznil, že účastníci respektovali rozhodnutí katastrálního úřadu, čemuž odpovídalo jejich následné chování a úkony, tedy že kupní smlouvu považovali za platnou, bez ohledu na uzavřenou dohodu o odstoupení. Tím dali najevo svou vůli být nadále kupní smlouvou vázáni, což znamená odvolání účinků odstoupení od této smlouvy. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž nesouhlasil s právním posouzením důsledků dohody "o zrušení kupní smlouvy zde dne 10. 8. 2015, jež byla nazvána dohodou o odstoupení od kupní smlouvy". Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") neshledal odvolání důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok), změnil jeho výrok o nákladech řízení (II. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení (III. výrok). V odůvodnění se ztotožnil se závěry okresního soudu hodnotící právní jednání účastníků a zdůraznil, že po zamítavém rozhodnutí katastrálního úřadu nezvolili jiné právní instrumenty k docílení toho, aby byl žalobce opětovně zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitých věcí, nýbrž respektovali původní kupní smlouvu a v jejích intencích dále postupovali (stěžovatel uhradil splátku kupní ceny a posléze, výslovně "deklarujíc" svoje vlastnické právo, převedl spoluvlastnický podíl darovací smlouvou na I. S.). 4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost založil na otázce, při jejímž řešení se měl krajský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to od závěrů přijatých v rozsudku ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4840/2015 o možnosti dohodnout se na odstoupení od smlouvy o převodu nemovitosti i po jejím uzavření, dokonce i poté, co byl již povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, též oboustranným odstoupením. Stěžovatel uváděl, že se v řízení bránil námitkou zániku kupní smlouvy na základě písemné dohody o oboustranném odstoupení od kupní smlouvy, a že soudy jeho procesní obranu o neexistenci jeho povinnosti k zaplacení kupní ceny v důsledku souhlasného odstoupení od kupní smlouvy nesprávně posoudily. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání - po zjištění, že není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") - napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení (II. výrok). K dovolací námitce stěžovatele o možnosti odstoupení na základě oboustranné dohody stran uvedl, že krajský soud uzavřel, že k odstoupení od kupní smlouvy nedošlo, neboť nebyly naplněny předpoklady uvedené v V. bodu kupní smlouvy, nikoliv z důvodu, že by nebylo možné od smlouvy odstoupit na základě oboustranné dohody stran. Dále Nejvyšší soud doplnil, že krajský soud při hodnocení dohody účastníků o odstoupení od kupní smlouvy ze dne 10. 8. 2015 vycházel z výkladových pravidel obsažených v § 555 a 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), přičemž přikládal význam nejen tomu, co uvedeném právnímu jednání předcházelo, ale i následnému jednání stran, kterým daly najevo, jaký obsah a význam přikládají učiněnému právnímu jednání; tento postup je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a výsledné hodnocení krajského soudu, podle kterého se strany po rozhodnutí katastrálního úřadu nadále cítily být vázány závazky obsaženými v kupní smlouvě ze dne 16. 6. 2015, ve světle této judikatury obstojí. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4840/2015 nepokládal za přiléhavý, neboť ve stěžovatelově věci nebyla předmětem posouzení otázka, zda lze odstoupit od smlouvy na základě dohody stran, nýbrž to, zda k odstoupení od smlouvy skutečně došlo. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel rozdělil stížnostní námitky do dvou skupin, jednak proti usnesení Nejvyššího soudu, jednak proti rozsudku krajského soudu. 6. Závěr Nejvyššího soudu, že se stěžovatelova argumentace míjí s vlastním právním posouzením krajským soudem, považuje za nelogický. Podle něj nevzal krajský soud v úvahu odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu v domnění, že nelze od smlouvy oboustranně odstoupit. 7. Krajský soud podle stěžovatele nesprávně posoudil (ne)možnost změny dohody o odstoupení následným chováním stran, tj. mlčky. Stěžovatel připomíná, že podle okresního soudu byla dohoda o odstoupení od smlouvy platným právním úkonem, avšak její účinky byly konkludentně odvolány, krajský soud však dospěl k jinému závěru, že dohoda o odstoupení byla neplatným právním úkonem. V takovém případě bylo jeho povinností seznámit účastníky řízení s možným odlišným právním posouzením, což krajský soud neučinil, a proto došlo k vydání tzv. překvapivého rozsudku, jenž je porušením stěžovatelova práva na soudní ochranu. Domnívá se, že při právním posouzení došlo k excesu nerespektováním kogentního § 560 o. z. o písemné formě právního jednání ve vymezených věcech, tudíž jakékoliv poukazy na možnost jejího nahrazení následným faktickým jednáním či chováním smluvních stran nemohou obstát. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Vyjádření účastníků řízení 9. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření ostatním účastníkům řízení a žalobci, kterému by příslušelo postavení vedlejšího účastníka (§ 76 odst. 2 věta první zákona o Ústavním soudu). 10. Nejvyšší soud po rekapitulaci vývoje sporu, skutkových zjištění a právních závěrů krajského soudu konstatoval, že stěžovatel nenapadl dovoláním právní posouzení výkladu vůle projevené účastníky v kupní smlouvě a v dohodě o odstoupení, které provedl krajský soud, nýbrž se zaměřil na jinou otázku, jež v rozsudku krajského soudu nebyla řešena, ani řešena být nemohla, neb