IV.ÚS 2316/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2316/13 ze dne 18. 3. 2015 N 58/76 SbNU 785 K povinnosti dovolacího soudu umožnit účastníkovi řízení prostor pro uplatnění námitek   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Vlasty Formánkové - ze dne 18. března 2015 sp. zn. IV. ÚS 2316/13 ve věci ústavní stížnosti Lili Kladenské, zastoupené JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou, se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 41 C 67/2006-70 ze dne 19. ledna 2011, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 177/2011-127 ze dne 29. srpna 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2061/2012-152 ze dne 8. dubna 2013, jimiž byla odmítnuta stěžovatelčina žaloba o určení vlastnictví a nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství vydaných v její restituční věci, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Městského soudu v Brně č. j. 41 C 67/2006-70 ze dne 19. ledna 2011, usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 177/2011-127 ze dne 29. srpna 2011 a usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2061/2012-152 ze dne 8. dubna 2013 bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Městského soudu v Brně č. j. 41 C 67/2006-70 ze dne 19. ledna 2011, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 177/2011-127 ze dne 29. srpna 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2061/2012-152 ze dne 8. dubna 2013 se ruší. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 29. července 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím stěžovatelka usilovala o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadeným usnesením č. j. 18 Co 177/2011-127 ze dne 29. srpna 2011 Krajský soud v Brně potvrdil usnesení Městského soudu v Brně č. j. 41 C 67/2006-70 ze dne 19. ledna 2011, kterým byla odmítnuta žaloba stěžovatelky, jíž se domáhala jako oprávněná osoba podle § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") vydání rozhodnutí o určení vlastnictví k pozemku dle PK st. p. č. X1 o výměře 909 m2 s domem č. p. Y1 v k. ú. Jundrov (dle KN část st. p. č. X2 s domem č. p. Y2 v k. ú. Pisárky) a pozemku dle PK st. p. č. X3 o výměře 78 m2 s domkem v k. ú. Jundrov (dle KN část p. č. X4 v k. ú. Pisárky), vše zapsáno na původní knihovní vložce č. Y1, a tím i v tomto rozsahu nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Brno sp. zn. 105/93/3-RZN ze dne 13. října 2005 a rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu sp. zn. 44877/05-17170/Mu ze dne 29. prosince 2005. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žaloba podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") není v souladu s ustanovením § 247 odst. 2 o. s. ř. přípustná, neboť řádný opravný prostředek (odvolání) podaný stěžovatelkou proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Brno ze dne 13. října 2005 byl ze strany Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu v jeho rozhodnutí ze dne 29. prosince 2005 jako opožděný zamítnut. Pro úplnost je možno dodat, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Brno sp. zn. 105/93/3-RZN ze dne 13. října 2005 byl dříve zamítnut návrh stěžovatelky na vydání shora označených nemovitostí, a to s odkazem na rozhodnutí ministra zemědělství sp. zn. 2953/2004-11000 ze dne 26. května 2004 (přijato dle § 17 odst. 6 zákona o půdě, ve znění do 31. prosince 2012), podle něhož předmětné nemovitosti nemají zemědělský charakter, tudíž se zákon o půdě na ně nevztahuje. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 2061/2012-152 ze dne 8. dubna 2013 zamítl, shledávaje sice dovolání stěžovatelky přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění do 31. prosince 2012, nicméně nedůvodným. Podle názoru dovolacího soudu nebyl v posuzované věci správně aplikován § 247 odst. 2 ve spojení s § 250g odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pozemkový úřad Brno ve svém rozhodnutí ze dne 13. října 2005 poučil účastníky řízení o možnosti podat opravný prostředek (odvolání) k Ústřednímu pozemkovému úřadu podle příslušných ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, chybně, protože v daném případě řešil již otázku hmotněprávní (samotný předmět restitučního řízení), a měl je tedy poučit o možném podání žaloby k soudu ve smyslu speciálního ustanovení § 9 odst. 6 zákona o půdě. Žalobu o vlastnictví ke sporným nemovitostem podle části páté o. s. ř. je pak třeba posuzovat podle hmotného práva. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil závěru obecných soudů o nepřípustnosti žaloby pro nevyčerpání řádných opravných prostředků ve správním řízení, resp. z důvodu neprojednání odvolání stěžovatelky nadřízeným správním orgánem pro opožděnost. Maje na zřeteli zásadu hospodárnosti řízení, dovolací soud současně však nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí soudů nižších instancí a vrácení věci k dalšímu řízení. Takovýto postup nepovažoval za účelný, přičemž přihlédl ke skutečnosti, že právním předchůdcům stěžovatelky byl předmětný majetek odebrán na podkladě rozhodnutí Finančního odboru Městského národního výboru Brno sp. zn. Fin/3-ev.č.98/61/88Eng ze dne 11. června 1962, vydaného v souladu s vládním nařízením č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, ve spojení s prováděcí vyhláškou Ministerstva financí č. 88/1959 Ú. l., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. Jak dovolací soud dále uvedl, na následky majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým či movitým věcem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. se vztahuje zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, v jehož intencích ovšem stěžovatelka nepostupovala. Z řečeného Nejvyšší soud následně dovodil, že stěžovatelka se svou žalobou uplatněnou ve smyslu zákona o půdě nemůže být úspěšná. S výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů stěžovatelka nesouhlasila, což dala najevo v ústavní stížnosti. Uvedla, že svůj restituční nárok považuje za legitimní a doložila jej nesčetnými důkazy svědčícími o prokazatelně zemědělském charakteru sporných nemovitostí v době jejich přechodu na stát. Od obecných soudů stěžovatelka podle svých slov pak oprávněně očekávala, že meritorně tento nárok projednají, tj. objektivně zhodnotí všechny dostupné důkazy a přezkoumají rozhodnutí ministra zemědělství sp. zn. 2953/2004-11000 ze dne 26. května 2004, které je svým charakterem rozhodnutím o předběžné otázce a podkladem pro konečné rozhodnutí pozemkového úřadu. Nestalo se tak, neboť nejprve soudy prvního a druhého stupně její žalobu neprávem odmítly pro nepřípustnost dle § 247 o. s. ř. a posléze dovolací soud pochybil, když jejich rozhodnutí nezrušil s odkazem na zásadu účelnosti a hospodárnosti řízení. Nejvyšší soud tímto povýšil zmíněnou zásadu nad oprávněný zájem stěžovatelky řádného projednání věci nezávislým soudem. Své rozhodnutí přitom založil na nesprávném právním závěru o nutnosti aplikace zákona č. 403/1990 Sb. na daný případ, kdy zcela pominul argumentaci stěžovatelky opírající se o pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 49 Co 388/2008, podle níž předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodné době bez právního důvodu, s čímž zákon č. 403/1990 Sb. vůbec nepočítá. Přechod souvisejících nemovitostí na stát bez právního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě byl navíc konstatován i v pravomocném rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 34 C 268/2005-221 ze dne 17. července 2012. Popsané skutečnosti vedly stěžovatelku k názoru, že postupem obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená práva, jmenovitě právo na ochranu vlastnictví a právo na spravedlivý proces. II. Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vedlejší účastníky, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Městský soud v Brně, nemaje k dispozici příslušný spisový materiál, odkázal na písemné vyhotovení svého rozhodnutí s tím, že není dán důvod pro jeho zr