IV.ÚS 2316/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2316/22 ze dne 4. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Michalem Korandou, advokátem, sídlem Jeseniova 1169/51, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. června 2022 sp. zn. 20 Co 144/2022 a usnesení soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, Exekutorský úřad Brno-město, ze dne 2. května 2022 č. j. 030 EX 14506/19-105, za účasti Krajského soudu v Praze a soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, jako účastníků řízení, a České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 4, sídlem 28. pluku 133/29b, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip rovnosti a ochrany slabší strany podle čl. 1 věty první Listiny, princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola (dále jen "soudní exekutor") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele (jako povinného) na osvobození od placení zbytku pohledávky vedlejší účastnice (jako oprávněné) vymáhané podle vykonatelného exekučního titulu - usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2019 sp. zn. 52 T 104/2018 a na částečné zastavení exekuce v rozsahu návrhu stěžovatele a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. 3. Soudní exekutor dospěl k závěru, že nedošlo k naplnění podmínek podle čl. IV bodu 25 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 286/2021 Sb.), neboť stěžovatel ve lhůtě tří měsíců od účinnosti tohoto zákona neuhradil jistinu vymáhané pohledávky (kterou představují náklady trestního řízení v částce 4 000 Kč) a náklady exekuce ve výši 750 Kč plus daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), a nebyl tak naplněn princip donosnosti, a ani toto plnění nebylo ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. 28. 10. 2021, vymoženo. 4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora uvedeným usnesením usnesení soudního exekutora potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že v exekuci byla ke dni 28. 10. 2021 vymožena částka 3 265 Kč, po tomto datu, a to dne 16. 11. 2021 bylo vymoženo plnění ve výši 791 Kč, dne 16. 12. 2021 ve výši 791 Kč a 18. 1. 2022 ve výši 1 178 Kč. Dne 18. 1. 2022 požádal stěžovatelův zástupce soudního exekutora o vrácení přeplatku z exekuce, což odůvodnil tím, že v rámci akce "Milostivé léto" splnil stěžovatel své povinnosti již v listopadu 2021, a přesto mu byly strženy v prosinci 2021 a lednu 2022 výše uvedené částky. Obdobnou žádost, která byla soudnímu exekutorovi doručena dne 26. 1. 2022, zaslal i stěžovatel. Ke dni účinnosti zákona č. 286/2021 Sb. (ale) byla vymožena pouze část jistiny a tomu odpovídající náklady exekuce a plnění došlé na účet soudního exekutora od 28. 10. 2021 do 28. 1. 2022 je vymoženým plněním na základě exekučních příkazů, nikoliv dobrovolným plněním povinného mimo exekuci. Stěžovatelův argument, že je podstatné jen to, zda jistina a náklady exekuce ve výši 750 Kč plus DPH byly ve stanovené lhůtě uhrazeny, krajský soud odmítl s tím, že zákon č. 286/2021 Sb. rozlišuje, jakým způsobem byla jistina a náklady uspokojeny, neboť podmínkou zastavení exekuce je, že do účinnosti tohoto zákona "byla vymožena" celá jistina a náklady exekuce ve výši 750 Kč plus DPH, nebo že po účinnosti zákona je povinný "uhradí", přičemž argumentoval tím, že kdyby nebylo třeba žádné aktivity povinného, znění zákona by bylo jiné. Vzhledem k tomu uzavřel, že podmínky uvedeného zákona nebyly splněny. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že se v roce 2021 a až do června roku 2022 nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov. V dané exekuci soudní exekutor uplatnil náklady ve výši 8 325,40 Kč a soudní exekutor mu přípisem ze dne 10. 11. 2021 č. j. 030 EX 14506/19-88 sdělil, že byla uhrazena celá jistina a že pro skončení exekuce je nutné ještě uhradit náklady exekuce ve výši 907,50 Kč včetně DPH s tím, že tuto částku lze poukázat na blíže specifikovaný účet. Tím soudní exekutor potvrdil, že jedna z podmínek zákona byla splněna a že k zastavení exekuce postačuje, dojde-li k úhradě posledně uvedené částky. Z jeho prostředků po úhradě jistiny (od 10. 11. 2021 do 23. 1. 2022) bylo soudnímu exekutorovi uhrazeno celkem 2 757 Kč. 6. Soudnímu exekutorovi stěžovatel vytýká, že závěr obsažený v napadeném usnesení, podle něhož ke dni 28. 10. 2022 nebyla jistina vymožena, je v rozporu s jeho potvrzením ze dne 10. 11. 2021. Krajský soud pak rozhodoval na podkladě nesprávných informací, resp. nepostavil najisto, jaký byl skutkový stav, když není zřejmé, jak mohla být ke dni 28. 10. 2021 vymožena částka 3 265 Kč a současně uhrazena celá jistina ve výši 4 000 Kč, jak plyne z potvrzení soudního exekutora, když mezi datem 28. 10. 2021 a 10. 11. 2021 nebyla na účet soudního exekutora žádná částka uhrazena. K tomu stěžovatel dodal, že skutečnost, že náklady exekuce byly uhrazeny vymožením, vyplývá z § 265a občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022. 7. Dále stěžovatel tvrdí, že podmínky čl. IV bodu 25 zákona č. 286/2021 Sb. byly materiálně naplněny, a namítá, že krajský soud se dopustil nepřípustného formalizmu. Podle stěžovatele jednoznačným smyslem a účelem uvedeného ustanovení je umožnit dlužníkům zbavit se dluhů uhrazením jistiny a paušálních nákladů exekuce, jak vyplývá z odůvodnění k pozměňovacímu návrhu č. 5291 k tisku č. 545, který obsahoval právní úpravu "Milostivého léta" posléze zařazenou do uvedeného zákona. Argumentuje tím, že sám zákonodárce nerozlišuje mezi pojmy "uhrazen" a "vymožen", ale pracuje s pojmem "zaplatit", a že tato exekuce je příkladem nezodpovědného přístupu České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 4, svěřil-li vymáhání jistiny soudnímu exekutorovi, který jistinu navýšil "o 300 %". Má za to, že v daném případě se nelze řídit striktně formalisticky a přísně zněním zákona, který se vyznačuje značnou nepřesností. Může podle něj nastat nikoliv výjimečná situace, kdy je splněna podmínka vymožení jistiny, ale není vymožena částka na náklady exekuce 750 Kč plus DPH, přičemž i kdyby ji dlužník zaplatit na účet soudního exekutora, nedojde tím k naplnění ani jedné ze zákonných podmínek, ač cíle normy bude dosaženo. 8. Podle stěžovatele tak nelze striktně dogmaticky rozlišovat mezi tím, zda dlužník dlužnou částku uhradil nebo zda byla uhrazena v exekuci, zásadní je, zda došlo k zániku jistiny a k úhradě nákladů exekuce, resp. zda se do majetkové sféry exekutora v rozhodném období (do 28. 1. 2022) dostala částka dostatečná k úhradě jistiny a nákladů. V této souvislosti poukazuje na článek Karla Svobody "ROZMARNÉ MILOSTIVÉ LÉTO II", uveřejněný ve Výběru literatury č. 4/2022 nakladatelství C. H. Beck, jakož i na judikaturu Ústavního soudu týkající se pravidel ústavně souladného výkladu podústavního práva [nálezy ze dne 23. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 2063/17 (N 217/87 SbNU 493), ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3153/15 (N 182/82 SbNU 769), ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 415/14 (N 62/76 SbNU 849), ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) a ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2736/07 (N 83/57 SbNU 115)]. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy),