IV.ÚS 2317/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2317/24 ze dne 13. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AAA Realitní fond, a. s., sídlem Na Struze 227/1, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Martinem Kolajíkem, advokátem, sídlem Štefánikova 2529/17, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2024 č. j. 23 Cdo 3920/2023-243 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2023 č. j. 28 Co 49/2023-219, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Petramax, s. r. o., sídlem Slovanské údolí 233/16, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 704 656 Kč s příslušenstvím, jako odměny za zprostředkování prodeje nemovitých věcí ve vlastnictví stěžovatelky, a to na základě ústně uzavřeně zprostředkovatelské smlouvy s odměnou sjednanou podle obchodních zvyklostí, respektive zavedené obchodní praxe mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou. Předmětem sporu tedy bylo řešení otázky, zda vedlejší účastnici náleželo peněžitě plnění od stěžovatelky, a pokud ano, pak z důvodu absence písemně uzavřené smlouvy v jaké výši. Obvodní soud po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 8. 11. 2022 č. j. 40 C 171/2021-102 žalobu zamítl (I. výrok) s odůvodněním, že stěžovatelka není ve sporu pasivně legitimovaná, a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení (II. výrok). 3. Na základě odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zaujal (na rozdíl od obvodního soudu) názor, že stěžovatelka je ve věci pasivně legitimována a že uplatněné žalobní nároky byly co do základu po právu. Z tohoto důvodu napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 704 656 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). 4. Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu dovolání, jehož přípustnost (čl. II.) odůvodnila nejprve parafrází § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř. "), a tvrzením, že procesním pochybením městského soudu došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces (s odkazem na další část textu). Posléze (čl. V.) formulovala otázky, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny: zda je vyloučeno, aby fyzická osoba - podnikatel, jejíž úpadek je řešen oddlužením, platně převzala dluh ve smyslu § 1888 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zda se smlouva o převzetí dluhu takovou osobou, jako přejímajícím, považuje za platné právní jednání se zákonem aprobovanými následky, zda je vystavení faktury na osobu přejímatele a doručení faktury do její dispoziční sféry udělením souhlasu věřitele s převzetím dluhu přejímatelem ve smyslu § 1888 odst. 1 občanského zákoníku, zda je jedno opakování určitého jednání v blízké časové souvislosti či souběhu dostatečné pro závěr o založení zavedené praxe mezi stranami, z níž lze odvozovat práva a povinnosti mezi stranami, a v případě kladné odpovědi na tuto otázku, zda na určení výše úplaty ze smlouvy aplikovat zavedenou obchodní praxi podle § 545 občanského zákoníku i v případě, byla-li předmětná smlouva uzavřena a činnost zprostředkovatele zahájena dříve, než byla obchodní praxe mezi stranami ustavena (založena), tedy retroaktivně? V závěru této části dovolání uvedla dvě otázky procesního práva - předvídatelnost postupu odvolacího soudu a opomenutý důkaz. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění Nejvyšší soud nejprve posoudil první tři otázky, konstatoval, že jimi stěžovatelka zpochybňuje skutková zjištění městského soudu, poté se zaměřil na postup určení výše odměny a posléze na vady řízení spočívající v údajné překvapivosti postupu městského soudu a opomenuté důkazy, a shrnul, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka tvrdí, že došlo k porušení jejích základních práv a svobod, a to z důvodu odmítnutí Nejvyššího soudu zabývat se jejími námitkami o vadách řízení u městského soudu spočívajících v překvapivém rozhodnutí a opomenutých důkazech. Je také přesvědčena, že nemožnost přezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu, respektive neumožnění vyjádřit se a argumentačně založit svou obranu proti překvapivé změně právního názoru odvolacího soudu svědčí o libovůli v soudním rozhodování, která není v právním státě přípustná. Uvádí, že městský soud v dovoláním napadeném rozsudku uplatnil rozdílný právní názor a zcela pominul, že věc je posuzována na základě odlišného právního názoru, než který uplatnil soud prvního stupně, a že účastníkům řízení má být poskytnuta možnost na tuto podstatnou změnu účinně reagovat. Stěžovatelka s odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu dovozuje, že dovolací soud pochybil, když odmítl stěžovatelkou uplatněný dovolací důvod spočívající v porušení jejího práva na spravedlivý proces z důvodu překvapivého rozhodnutí městského soudu a opomenutých důkazů. Uzavírá, že jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, zejména práva na spravedlivý proces. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody. Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil. 8. Úkolem Ústavního soudu není přezkum zákonnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a také posoudit, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno. 9. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky není přípustné, neboť stěžovatelka nepředložila k řešení takovou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Ústavní soud potvrzuje, že v dovolání, které měl k dispozici, stěžovatelka uplatnila námitky, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky zakládající jeho přípustnost, a námitky, jimiž byly zpochybňovány skutkové závěry a uplatňovány tzv. jiné vady řízení, ke kterým by bylo možné přihlédnout pouze za předpokladu, že by dovolání bylo shledáno přípustným. Usnesení Nejvyššího soudu je řádně odůvodněné, přesvědčivé, Nejvyšší soud se v něm vyjádřil ke všem otázkám, jež stěžovatelka