IV.ÚS 2318/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2318/17 ze dne 6. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti R. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, P. O. BOX 2, 713 02 Ostrava, zastoupeného JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou, se sídlem Přívozská 703/10, 702 00 Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. května 2017 č. j. 6 To 38/2017-633, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. března 2017 č. j. 31 T 2/2015-619, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 25. července 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se R. P. (dále jen "stěžovatel" nebo "odsouzený") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva na osobní svobodu, na ochranu dobré pověsti, osobní cti a dobrého jména a na spravedlivý proces (článek 7, článek 8 a článek 36 Listiny základních práv a svobod). Zároveň stěžovatel namítá porušení článku 90 a článku 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. prosince 2015 sp. zn. 31 T 2/2015 (dále jen "soud prvního stupně") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění dle § 185 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) tr. zák. Za uvedený trestný čin a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem ze dne 27. března 2015 č. j. 73 Tm 14/2015-241, mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 6 let. Pro jeho výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále také jako "odvolací soud") zamítl usnesením ze dne 20. dubna 2016 sp. zn. 5 To 19/2016. Dovolání stěžovatele (odsouzeného) odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. srpna 2016 č. j. 3 Tdo 1092/2016-34. 2) Podáním ze dne 13. května 2016 se odsouzený domáhal povolení obnovy řízení, přičemž jako důvod vyhovění svému návrhu označil písemné sdělení poškozené, která se měla (stručně řečeno) vyjádřit tak, že nebyla znásilněna a veškeré intimnosti, ke kterým mezi ní a odsouzeným došlo, proběhly na bázi dobrovolnosti. 3) Usnesením ze dne 1. března 2017 č. j. 31 T 2/2015-619 soud prvního stupně rozhodl tak, že návrh odsouzeného na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 31 T 2/2015 zamítl. Soud prvního stupně, poté co se seznámil s obsahem sdělení poškozené a provedl jednotlivé důkazy (včetně výslechu odsouzeného a poškozené, která v dané době nedovršila 18 let věku), uzavřel, že odsouzený ve svém návrhu na povolení obnovy řízení netvrdil žádné nové skutečnosti či důkazy ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu. Co se týče sdělení poškozené, nově opatřeného doložkou o ověření pravosti jejího podpisu, soud prvního stupně uvedl, že tvrzeními v něm obsaženými se již zabývaly Vrchní soud v Olomouci i Nejvyšší soud. Tvrzení poškozené tedy nepředstavuje žádné novum ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu, jímž by se soudy v trestní věci odsouzeného dosud nezabývaly. 4) Proti usnesení soudu prvního stupně podal odsouzený stížnost, již Vrchní soud v Olomouci (dále také jako "stížností soud") usnesením ze dne 9. května 2017 č. j. 6 To 38/2017-633 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, jako nedůvodnou. Stížnostní soud totiž, ve shodě se soudem prvního stupně, shledal, že výpověď poškozené a odsouzeného, ve spojení s novou verzí sdělení poškozené, nemohly v dané trestní věci jakkoliv zvrátit původní rozhodnutí o vině a trestu. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že v jeho trestní věci jsou dány důvody pro povolení obnovy řízení. Opačnou argumentaci obecných soudů označuje za zcela chybnou a zcestnou, přičemž zdůrazňuje, že sdělením poškozené se soudy prvně zabývaly až při projednávání jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Ve zbývajícím rozsahu ústavní stížnosti stěžovatel rozporuje skutkové závěry stran osobnosti poškozené, jenž vyplynuly ze znaleckého posudku a jeho doplnění z oboru psychologie a psychiatrie a uvádí, že argumentace obecných soudů zpochybňující věrohodnost sdělení poškozené je zcela tendenční a jednostranná. Z těchto důvodů navrhuje stěžovatel napadená rozhodnutí zrušit. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje i ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená usnesení obecných soudů, přičemž zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá přehodnocení závěru obecných soudů, dle něhož ze sdělení poškozené nevyplynuly řádné nové skutečnosti nebo důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či o trestu. Obnova řízení ve smyslu § 277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění konkrétních nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, že tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným, původním rozhodnutím (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08). V řízení o povolení obnovy se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale v intencích ustanovení § 278 tr. řádu se výlučně posuzuje otázka, zda by nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohly odůvodnit jiné než pravomocné rozhodnutí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04). Za skutečnosti a důkazy dříve neznámé jsou považovány ty, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování v původním řízení, které bylo pravomocně skončeno a jehož se návrh na povolení obnovy týká. Oproti tomu nelze považovat za skutečnosti soudu dříve neznámé ty, které nalézací soud v původním řízení nebral v úvahu, neboť je považoval za nepodstatné. Názor nalézacího soudu ohledně relevance takových skutečností a důkazů nemůže být korigován v řízení o povolení obnovy řízení (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 30. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08, či ze dne 24. února 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08). Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, směřuje-li ústavní stížnost proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, není úkolem ústavního soudnictví hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10, či ze dne 14. května 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12). V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy shora uvedené požadavky naplnily. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy obou stupňů náležitě zdůvodnily, z jakých důvodů nepovažovaly sdělení poškozené za skutečnost, či důkaz, který by mohl odůvodnit jiné, než pravomocné rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele. Především je třeba říci - a tuto skutečnost