IV.ÚS 2320/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2320/16 ze dne 31. 1. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Maturové, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, AK Jansová - Veverka s. r. o., se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 4. 2016 č. j. 26 Cdo 4808/2015-263, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015 č. j. 17 Co 112/2015-229 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 12. 2014 č. j. 28 C 165/2014-205, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a za účasti Stavebního bytového družstva Pokrok, se sídlem Kollárova 18, 186 00 Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti ze dne 14. 7. 2016 Alena Maturová (dále jen "žalovaná" nebo "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými v řízení o vyklizení bytu bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, a aby tato rozhodnutí zrušil. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stavební bytové družstvo POKROK (dále též jen "žalobce") se v občanskoprávním sporu, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 28 C 165/2014 domáhalo vyklizení bytu užívaného žalovanou bez právního důvodu. Žalobce tvrdil, že žalovaná neplatí nájemné a náklady za služby spojené s užíváním družstevního bytu a společných částí domu, a ke dni podání žaloby dluh činil částku 84 421 Kč. Žalobce zaslal žalované výstrahu před vyloučením z družstva dne 2. 8. 2012 a následně došlo i k vyloučení žalované z družstva rozhodnutím představenstva o vyloučení ze dne 21. 12. 2012. Rozhodnutí o vyloučení z družstva bylo žalované doručeno fikcí a žalovaná proti němu nepodala odvolání k členské schůzi. Dne 16. 12. 2014 rozsudkem č. j. 28 C 165/2014-205 nalézací soud žalované uložil povinnost vyklidit předmětný byt (výrok I) a nahradit žalobci náklady řízení (výrok II). Podle nalézacího soudu písemná výstraha před vyloučením z družstva ze dne 2. 8. 2012, a rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva ze dne 21. 11. 2012, byly stěžovatelce doručovány poštou na adresu P., a to v souladu se stanovami družstva. Obě zásilky byly uloženy na poště a po uplynutí úložní doby vráceny jako nevyžádané žalobci. Tvrzení žalobkyně, že dopisem ze dne 6. 9. 2012 požádala žalobce o zasílání zásilek poštou na adresu X., nebylo v řízení prokázáno a to ani po poučení žalované dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. Z dalšího dokazování pak také vyplynulo, že žalovaná adresu P. běžně užívala v písemném styku s žalobcem, a to jak v době před, tak i po tvrzeném oznámení o změně zasílací adresy. Dne 28. 5. 2015 rozsudkem č. j. 17 Co 112/2015-229 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 16. 12. 2014 č. j. 28 C 165/2014-205 potvrdil (výrok I). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu, na rozdíl od něj však věc posuzoval podle dosavadních předpisů, tj. podle zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud konstatoval, že v daném případě byly obě zásilky, tj. jak výstraha před vyloučením, tak rozhodnutí o vyloučení, doručovány v souladu s čl. 99 stanov žalobce, neboť žalovaná ani přes výzvu nalézacího soudu v řízení neprokázala, že by žalobci oznámila adresu k doručování odlišnou od adresy bytu, jehož byla nájemce. Odvolací soud dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. 26 Cdo 3412/2009, dle něhož v řízení o žalobě na vyklizení družstevního bytu nelze přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné. Je však povinen zkoumat, zda vyloučený člen postupoval podle § 231 odst. 3 a 4 obch. zák., či zda toto jeho právo dosud trvá. V případě žalované je zřejmé, že prekluzivní lhůta k podání odvolání proti rozhodnutí představenstva marně uplynula a její právo na odvolání proti rozhodnutí o vyloučení z družstva zaniklo. Závěr nalézacího soudu o povinnosti žalované byt vyklidit, neboť jej užívá bez právního důvodu, je správný. Dne 14. 4. 2016 usnesením č. j. 26 Cdo 4808/2015-263 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 5. 2015 č. j. 17 Co 112/2015-229 odmítl jako nepřípustné (výrok I). Dovolací soud posoudil otázku doručení výstrahy před vyloučením z družstva a rozhodnutí o vyloučení, a poukázal na svá relevantní rozhodnutí. Dále konstatoval, že jeho ustálená judikatura přijala závěr, že v řízení o vyklizení družstevního bytu nepřísluší soudu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení § 231 odst. 3 a 4 obch. zák., ve znění platném do 31. 12. 2000, nyní § 231 odst. 4 a 5 obch. zák. III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila porušení článku 6 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, k němuž mělo dojít "závěry obecných soudů a nedostatky odůvodnění jejich rozhodnutí, jakož i průběhem řízení, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí obecných soudů." Soudy všech stupňů prý "v důsledku zcela formalistického posuzování situace zcela opominuly její argumentaci, že rozhodnutí představenstva družstva jí vůbec nebylo doručeno v důsledku vad poštovního doručování na adrese družstevního bytu", rozhodly o povinnosti družstevní byt vyklidit, "aniž by vyčkaly, až řádným interním postupem družstva bude řádně projednáno odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí představenstva o jejím vyloučení z družstva", čímž jí znemožnily využít zákonného oprávnění rozhodnutí orgánu družstva napadnout žalobou podle § 231 obchodního zákoníku platného do 31. 12. 2013. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelka tvrdila porušení požadavků spravedlivého procesu dle čl. 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž nesouhlasila se způsobem, jakým se obecné soudy vyrovnaly s její argumentací, že rozhodnutí o vyloučení z družstva jí nebylo řádně doručeno, ani s celkovým právním posouzením její věci obecnými soudy všech stupňů. Obecné soudy všech stupňů dospěly k závěru, že písemná výstraha před vyloučením z družstva ze dne 2. 8. 2012, a rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva ze dne 21. 11. 2012, byly stěžovatelce doručovány poštou v souladu s čl. 99 stanov žalobce na adresu P., a byly doručeny, byť náhradním způsobem, řádně a v souladu se zákonem. Své tvrzení, že dopisem ze dne 6. 9. 2012 požádala žalobce o zasílání zásilek poštou na adresu X., žalobkyně v řízení neprokázala. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy všech stupňů se ve svých rozhodnutích s námitkami stěžovatelky ohledně vadného postupu při doručování písemné výstrahy před vyloučením z družstva, i rozhodnutí představenstva o vyloučení, dostatečně a ústavně relevantním způsobem vypořádaly a své závěry v tomto směru řádně odůvodnily, včetně závěru, že prekluzivní lhůta pro podání odvolání proti rozhodnutí představenstva družstva již marně uplynula. Ústavní stížnost je tak pouhým nesouhlasem stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými civilními soudy. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případ