IV.ÚS 2321/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2321/10 ze dne 28. 11. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky HORA HOLDING, s. r. o., se sídlem Skuherského 53, České Budějovice, zastoupené JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 364/2009-239 ze dne 27. 1. 2010, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 364/2009-244 ze dne 8. 3. 2010 a opravného usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 364/2009-252 ze dne 30. 4. 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 10. 8. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") č. j. 25 Co 364/2009-239 ze dne 27. 1. 2010. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") sp. zn. 14 C 178/2004, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že dne 30. 1. 2004 podala Československá obchodní banka, a. s., u okresního soudu žalobu proti L. V. (dále jen "vedlejší účastník") a obchodní společnosti C-LEASING Turnov, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), o zaplacení částky 47.320,- Kč s příslušenstvím. Předmětem řízení byly pohledávky z leasingové smlouvy č. 4125/98 uzavřené dne 27. 10. 1998 mezi vedlejším účastníkem, jakožto leasingovým nájemcem, a právní předchůdkyní vedlejší účastnice, jakožto leasingovým pronajímatelem. Tyto pohledávky byly následně smlouvou o postoupení pohledávky č. 18553/67/98 ze dne 10. 11. 1998 převedeny na právní předchůdkyni žalobkyně. Právní předchůdkyně vedlejší účastnice se ve smlouvě o postoupení pohledávky zavázala, že v případě porušení platebního režimu ze strany vedlejšího účastníka sama uhradí nerealizované splátky. Na vedlejší účastnici přešly závazky její právní předchůdkyně smlouvou o prodeji části podniku ze dne 14. 6. 1999, žalobkyně vstoupila do práv své právní předchůdkyně na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 19. 6. 2000. Usnesením okresního soudu č. j. 14 C 178/2004-104 ze dne 2. 10. 2006 vstoupila do řízení namísto žalobkyně stěžovatelka, neboť nabyla předmětnou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek č. 6724/2004 ze dne 13. 8. 2004. Okresní soud rozsudkem č. j. 14 C 178/2004-209 ze dne 20. 1. 2009 žalobě stěžovatelky vyhověl a uložil vedlejším účastníkům povinnost uhradit společně a nerozdílně částku 47.320,- Kč; příslušenství měli vedlejší účastníci zaplatit zčásti solidárně a zčásti samostatně (výrok I.). Okresní soud dále zavázal vedlejší účastníky k úhradě nákladů řízení ve výši 17.395,64 Kč (výrok II.) a rozhodl, že opatrovníkovi vedlejší účastnice, který jí byl ustanoven z důvodu pochybnosti o tom, kdo je za ni oprávněn jednat, náleží odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 2.142,- Kč (výrok III.). Proti výrokům I. a II. tohoto rozhodnutí podala vedlejší účastnice, zastoupená opatrovníkem, odvolání, na jehož základě krajský soud rozsudkem č. j. 25 Co 364/2009-239 ze dne 27. 1. 2010 změnil výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že v části, v níž byla vedlejší účastnice povinna společně a nerozdílně s vedlejším účastníkem uhradit žalovanou částku s příslušenstvím, žalobu zamítl. Krajský soud dále změnil výrok II. rozsudku okresního soudu v tom smyslu, že vedlejší účastnici se náhrada nákladů řízení ve prospěch stěžovatelky za řízení před okresním soudem neukládá. Současně krajský soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit státu na nákladech řízení za zastoupení vedlejší účastnice v řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 23.328,- Kč. Posledně uvedené rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka svou ústavní stížností, v níž namítala, že vydáním tohoto rozhodnutí byla porušena její ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky, čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle jejího přesvědčení krajský soud významným způsobem pochybil, neboť jí neposkytl příslušné zákonné poučení, nepřihlédl k jejím tvrzením a navrhovaným důkazům a nesprávně zhodnotil otázku promlčení pohledávky vůči vedlejší účastnici, v důsledku čehož mylně rozhodl o zamítnutí žaloby a o nákladech řízení. Pokud jde o náhradu nákladů státu ve výši 23.328,- Kč, stěžovatelka podotkla, že výrok III. rozsudku okresního soudu nebyl odvoláním napaden a nebyl ani rozhodnutím odvolacího soudu nijak dotčen, krajský soud tedy nebyl oprávněn částku, která byla opatrovníkovi vedlejší účastnice přiznána rozsudkem okresního soudu, přepočítávat. Kromě toho, měla-li stěžovatelka dle rozhodnutí krajského soudu zaplatit státu na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 15.000,- Kč, přičemž sám stát uhradí opatrovníkovi toliko 2.142,- Kč, zakládá takový postup dle názoru stěžovatelky bezdůvodné obohacení na straně státu ve výši 12.858,- Kč. Stěžovatelce dále nebylo zřejmé, proč krajský soud vypočítával odměnu a hotové náklady opatrovníka za řízení před okresním soudem dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, zatímco za odvolací řízení stanovil výši odměny a hotových nákladů opatrovníka dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 177/1996 Sb."). Aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. na řízení před soudem prvního stupně by přitom byla pro stěžovatelku výhodnější, neboť by odměna a náhrada hotových výdajů opatrovníka činila pouze 11.952,- Kč a nikoliv 15.000,- Kč. Krajský soud kromě toho pochybil i matematicky, když při součtu jednotlivých částek, vztahujících se k náhradě nákladů odvolacího řízení, nesprávně dospěl k tíži stěžovatelky k částce o 360,- Kč vyšší. Stěžovatelka dále podotkla, že pokud stát do vydání rozsudku krajského soudu neuhradil opatrovníkovi vedlejší účastnice jemu příslušející částku, nemohla být zavázána hradit náklady státu, neboť státu do vydání napadeného rozsudku žádné náklady nevznikly. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 333/2008 ze dne 30. 1. 2009, kterým byla řešena shodná právní otázka. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 25 Co 364/2009-239 ze dne 27. 1. 2010, včetně navazujících opravných usnesení, svým nálezem zrušil. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Pokud jde o rozhodnutí ve věci samé, stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. dalších souvisejících ústavně zaručených práv, přičemž pochybení obecných soudů spatřovala především v nesprávném právním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Krajský soud se uplatněným nárokem stěžovatelky řádně zabýval a závěr o zamítnutí její žaloby srozumitelně a logicky zdůvodnil. Právnímu názoru krajského soudu, že ručitelský závazek vedlejší účastnice zanikl, jelikož předmětná pohledávka nebyla bez zbytečného odkladu soudně vymáhána, jak vyžaduje ustanovení § 527 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nebylo možno z ústavněprávního hledi