IV.ÚS 2323/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2323/07 ze dne 13. 11. 2007 U 11/47 SbNU 1047 K přípustnosti ústavní stížnosti; možnost přezkumu rozhodnutí o návrhu na prominutí daně ve správním soudnictví   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 13. listopadu 2007 sp. zn. IV. ÚS 2323/07 ve věci ústavní stížnosti Ing. A. A. a J. A. proti rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 9. 7. 2007 č. j. 39/45 257/2007-392 a č. j. 39/45 208/2007-392, jimiž byla zamítnuta žádost stěžovatelů o prominutí daně a jejího příslušenství (penále), proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2003 č. j. 3924/110/2002 a č. j. 3918/110/2002 o zamítnutí odvolání stěžovatelů a proti rozhodnutím Finančního úřadu v Rumburku ze dne 11. 12. 2001 č. j. 72834/01/179971/0914, č. j. 72841/01/179971/0914, č. j. 72854/01/179971/0914, č. j. 72800/01/179971/0914, č. j. 72809/01/179971/0914 a č. j. 72813/01/179971/0914, jimiž byla stěžovatelům dodatečnými platebními výměry vyměřena daň z příjmů fyzických osob a silniční daň, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Finančního úřadu v Rumburku a návrhem na zrušení § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a § 1 odst. 2 a § 31 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění Včas podanou ústavní stížností stěžovatelé s tvrzením o porušení práv ústavně jim zaručených v čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny napadli shora označená rozhodnutí správních orgánů. Stěžovatelé uvedli, že byli společníky a statutárními orgány obchodní společnosti Montáže a projekce kotelen-obchod, v. o. s., ve které ukončili veškerou činnost, neboť do společnosti vstoupili noví společníci; ke dni 24. 3. 1999 byli jako společníci a jednatelé vymazáni z obchodního rejstříku. V roce 2000 zahájil Finanční úřad v Rumburku daňovou kontrolu na daň z příjmů fyzických osob a silniční daň za období let 1996-1999, na základě které za použití pomůcek shora označenými dodatečnými platebními výměry doměřil stěžovatelce daň v celkové výši 4 486 180 Kč a stěžovateli daň v celkové výši 4 308 088 Kč. Odvolání obou stěžovatelů Finanční ředitelství v Ústí nad Labem zamítlo, žádost o prominutí daně a jejího příslušenství (penále) podle ustanovení § 55a zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, Ministerstvo financí zamítlo. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že se snažili vyhovět výzvě správce daně a prokázat všechny skutečnosti uvedené v daňovém přiznání, avšak doklady o příjmech a výdajích obchodní společnosti nedisponovali, neboť nebyli povinni je uschovávat a v souladu se zákonem je předali obchodní společnosti a novým společníkům. Noví společníci obchodní společnosti však byli nekontaktní, stěžovatelé od nich správcem daně požadované účetní doklady nezískali, a proto správci daně nabídli důkazy, které měli k dispozici - analytickou evidenci vedenou v elektronické podobě, výkaz zisků a ztrát, přílohu k účetním výkazům a další. Těmito důkazy se správce daně odmítl zabývat a celou kontrolu uzavřel s tím, že daň stanovil na základě pomůcek. Stěžovatelé jsou však přesvědčeni, že žádnou zákonem stanovenou povinnost neporušili a že je správce daně vyzval k předložení účetních dokladů nad rámec jejich důkazní povinnosti. Dále podrobně popsali, jakým způsobem při aplikaci zákona o správě daní a poplatků správce daně pochybil. Za nejdůležitější okolnost, která byla příčinou a důvodem doměření daně dle pomůcek, stěžovatelé označili nesrovnalosti při uplatňování daňových zákonů. Podle ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, stěžovatelé nebyli povinni uchovávat účetní záznamy obchodní společnosti a po jejich předání novým společníkům je objektivně nemohli předložit správci daně, který si je mohl od obchodní společnosti vyžádat, což však neučinil. Stěžovatelé proto s ústavní stížností spojili návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a ustanovení § 1 odst. 2 a § 31 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Současně požádali, aby Ústavní soud ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost dodatečných platebních výměrů, neboť stěžovatelé jsou v současné době poživateli starobního důchodu a výkon napadených rozhodnutí by pro ně znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká by při odložení vykonatelnosti vznikla jiným subjektům. K dotazu Ústavního soudu stěžovatelé podáním ze dne 19. 10. 2007 sdělili, že rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, kterými byla zamítnuta jejich odvolání proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Rumburku, nenapadli žalobou, neboť o této možnosti nevěděli. V daňovém řízení nebyli zastoupeni ani advokátem ani daňovým poradcem a poučení, kterého se jim v citovaných rozhodnutích dostalo, žádnou informaci o možnosti soudního přezkumu neobsahovalo. V době, kdy se obrátili na právního zástupce se žádostí o právní pomoc, již lhůta pro podání žaloby uplynula. Z odůvodnění napadených rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelé nesouhlasili s dodatečným doměření daně podle pomůcek ani s její výší. Zamítnutí jejich žádosti o prominutí daně Ministerstvo financí odůvodnilo tím, že doměřená daň nebyla důsledkem nesrovnalostí při uplatňování daňových zákonů a že ve stanoveném penále nebyla shledána tvrdost zákona. Ústavní stížnost je nepřípustná. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení § 75 odst. 1 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci soustavy obecných soudů - lze-li se přezkumem postupů a rozhodnutí správních úřadů v soudním řízení domáhat - již možná není. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou totiž vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Při rozhodování o ústavních stížnostech tak Ústavní soud konstantně a zcela v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními vychází ze zásady tzv. subsidiarity ústavní stížnosti, podle které je ústavní stížnost chápána jako krajní prostředek ochrany práva nastupující v okamžiku, kdy již došlo k využití všech dostupných standardních nástrojů, které má účastník řízení k ochraně svých práv ze zákona k dispozici. Podstatou ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím správce daně a finančního ředitelství tvořil nesouhlas stěžovatelů se způsobem stanovení daňové povinnosti, tj. podle pomůcek, a nesouhlas s výší stanovené daně. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem však nebyla posledním prostředkem k ochraně práv stěžovatelů ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť napadená správní rozhodnutí bylo možno podrobit kontrole soudem rozhodujícím ve správním soudnictví. Podle ustanovení § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále též jen "s. ř. s.") může každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu státní správy, domáhat se žalobou zrušení takového rozhodnutí; podle ustanovení § 102 a násl. s. ř. s. je proti rozsudku správního soudu přípustná kasační stížnost, o které rozhoduje Nejvyšší správní soud. Stěžovatelé se však, jak sami uvedli, soudního přezkumu napadených rozhodnutí daňových orgánů nedomáhali a žalobu nepodali, pročež ústavní stížnost směřující proti těmto rozhodnutím je třeba považovat za nepřípustnou ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. K jejich poznámce, že o tom nebyli správním orgánem druhého stupně poučeni, Ústavní soud uvádí, že nebylo a není povinností správního orgánu poučovat účastníka řízení o dalších možnostech přezkoumán