IV.ÚS 2323/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2323/21 ze dne 14. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ORCA FINE, s. r. o., sídlem Konečná 512, Držovice, zastoupené Mgr. Michalem Novákem, advokátem, sídlem Fibichova 1141/2, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. června 2021 č. j. 2 Afs 228/2020-25, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 20. května 2020 č. j. 65 Af 11/2019-54, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 13. února 2019 č. j. 6473/19/5100-31461-701836 a rozhodnutí Finančního úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 8. ledna 2018 č. j. 11661/18/3106-70462-706187, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 2 odst. 3 a v čl. 11 odst. 1, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále jen "finanční úřad") napadeným rozhodnutím vyměřil stěžovatelce daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 189 136 Kč. 3. Odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí finančního úřadu Odvolací finanční ředitelství zamítlo napadeným rozhodnutím a potvrdilo rozhodnutí finančního úřadu. Odvolací finanční ředitelství v odůvodnění zhodnotilo skutkový stav spočívající v tom, že dne 8. 4. 2016 stěžovatelka (jako stavebník) uzavřela s vlastníkem pozemku smlouvu o zřízení práva stavby, podle níž mohla na cizím pozemku zbudovat halu pro provozování autosalonu se zázemím pro autoservis a pneuservis. Na stavbu bylo vydáno stavební povolení dne 30. 3. 2016 a stavební úřad dne 27. 6. 2016 vydal kolaudační souhlas. Dne 14. 10. 2016 vlastník pozemku od smlouvy o zřízení práva stavby odstoupil a požadoval odstranění stavby (v souladu se smlouvou o zřízení práva stavby), protože neměl zájem stát se jejím vlastníkem, a žádal po stěžovatelce náhradu škody způsobenou neodstraněním stavby v dohodnuté lhůtě a ani dodatečné lhůtě. Následně se stěžovatelce a vlastníkovi pozemku podařilo dosáhnout smírného řešení spočívající v tom, že uzavřou novou smlouvu o zřízení práva stavby (k již existující stavbě), což stvrdili v dohodě o narovnání. Dne 7. 3. 2017 pak stěžovatelka a vlastník pozemku uzavřeli novou smlouvu o zřízení práva stavby a následně byl proveden zápis do katastru nemovitostí. Odvolací finanční ředitelství vyšlo z toho, že podle § 1242 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je stavba součástí práva stavby, které je nemovitou věcí. Rozdílným subjektům tak náleželo vlastnické právo k pozemku a právo stavby, jehož součástí byla stavba na tomto pozemku. V důsledku odstoupení od smlouvy z roku 2016 o zřízení práva stavby se stala stavba součástí pozemku a náležela vlastníkovi pozemku. Novou smlouvou z roku 2017 o zřízení práva stavby pak stěžovatelka nabyla právo stavby, jehož součástí byla stavba, což dává vzniknout daňové povinnosti. Výši daně z nabytí nemovité věci odvolací finanční ředitelství určilo na základě ocenění, které zohledňuje, že součástí práva stavby je i tato stavba. Dále zmínilo, že všechny skutečnosti mající vliv na posouzení věci nastaly za účinnosti občanského zákoníku, nebyl tak prostor aplikovat jeho § 3060. 4. Stěžovatelčinu žalobu zamítl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem. V jeho odůvodnění připomenul, že občanský zákoník vychází ze zásady superficies solo cedit (povrch ustupuje půdě), jejímž projevem je úprava, dle níž je stavba součástí pozemku (§ 506 odst. 1 občanského zákoníku), není-li stanoveno jinak. Právo stavby (§ 1240 a násl. občanského zákoníku) představuje jednu z výjimek ze superficiální zásady. Stavba, která odpovídá právu stavby, není součástí pozemku, není ani samostatnou věcí, nýbrž součástí práva stavby. K posuzované věci krajský soud uvedl, že odstoupením od smlouvy z roku 2016 o zřízení práva stavby, byla tato smlouva zrušena od počátku podle § 2004 odst. 1 občanského zákoníku, a zřízená stavba se po zániku práva stavby stala součástí pozemku. Relevanci nepřikládal stěžovatelčinu odkazu na § 1255 občanského zákoníku, neboť jde o ustanovení, které upravuje toliko náhradu mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku při zániku práva stavby. Návětí daného ustanovení ("není-li nic jiného ujednáno"), na které stěžovatelka poukazuje, dává možnost účastníkům ujednat náhradu odchylně od dispozitivního § 1255 občanského zákoníku, nedává však podklad pro to, aby strany mohly smlouvou popřít zákonnou úpravu, podle níž je stavba součástí pozemku. Nerozhodná tak byla stěžovatelkou deklarovaná vůle vlastníka pozemku, který se po odstoupení nechtěl stát vlastníkem stavby. Jako nesprávný vyhodnotil krajský soud stěžovatelčin názor, že po odstoupení od smlouvy z roku 2016 zůstala vlastnicí stavby na cizím pozemku. 5. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost, protože se ztotožnil s posouzením věci krajským soudem. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka upozorňuje, že ve smlouvě z roku 2016 o zřízení práva stavby se s vlastníkem pozemku dohodla, že po zániku práva stavby podle rozhodnutí vlastníka pozemku buď stavbu odstraní, nebo stavbu na pozemku ponechá a obdrží za ni od vlastníka pozemku náhradu ve výši tržní ceny stavby. Vlastník pozemku v podání ze dne 30. 10. 2016 zvolil variantu odstranění stavby, neboť neměl zájem stát se jejím vlastníkem. Stěžovatelka a vlastník pozemku tak katastrálnímu úřadu sdělili, že si nepřejí, aby se stavba se zánikem práva stavby stala součástí pozemku, což katastrální úřad respektoval a takto provedl zápis do katastru nemovitostí. V § 1255 občanského zákoníku je upraven zánik práva stavby uplynutím doby, na kterou bylo zřízeno. Protože jiný způsob zániku práva stavby dané ustanovení nezmiňuje, je zde podle stěžovatelky prostor řešit věc dohodou, že stavba a pozemek budou mít rozdílné vlastníky. Tvrdí, že dohoda směřovala k tomu, že stěžovatelka zůstane vlastnicí stavby na pozemku ve vlastnictví jiného. Podle svého přesvědčení nikdy nepřestala být vlastnicí stavby, proto zřízením nového práva stavby smlouvou z roku 2017 nenabyla stavbu, netíží ji tudíž povinnost zaplatit daň z nabytí nemovitých věcí vypočtenou tak, že zohledňuje cenu dané stavby. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo řádně vedené. 9. S argumentací, kterou stěžovatelka uplatňuje v ústavní stížnosti, se vypořádaly odvolací finanční ředitelství a správní soudy. Jak uvedlo odvolací finanční ředitelství, všechny skutečnosti mající vliv na posouzení věci nastaly za účinnosti občanského zákoníku. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že nikdy nepřestala být vlastnicí stavby vybudované na cizím pozemku podle smlouvy z roku 2016 o zřízení práva stavby, neboť dovozuje, že v důsledku odstoupení od této smlouvy, došlo k tomu, že právo stavby sice zaniklo, nicméně stavba se podle ní nestala součástí pozemku, ale nastal stav, kdy zůstala vlastnicí stavby. Podle Ústavního soudu je výklad správních soudů, že podle občanského zákoníku je stavba zřízená na pozemku součástí pozemku (§ 506 odst. 1 občanského zákoníku), ledaže by zákon stanovil jinak (např. v § 506 odst. 2 či § 3055 občanského zákoníku), přičemž smluvní strany nemohou svým právním jednáním rozšiřovat oproti zákonnému vymezení okruh případů, kdy stavba není součástí p