IV.ÚS 2325/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2325/07 ze dne 14. 5. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti Josef Dihel a syn, s. r. o., se sídlem Jilešovice 10, Háj ve Slezsku, zastoupené Mgr. Marií Látovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Říčanech u Prahy, Kamlerova 795, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2006 č. j. 8 Co 470/2006-600 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 27.1.2006 č. j. 12 C 219/2005-495, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 Listiny, a s ohledem na neoprávněný zásah do práva zaručeného čl. 4 odst. 4 Listiny zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného spisového materiálu žalobou podanou u Okresního soudu v Opavě v roce 1996 se domáhali vedlejší účastníci [žalobci a) obec Dobroslavice, b) Ing. J. S., c) J. B., d) V. B., e) Ing. M. P., f) J. H. a g) M. H.)] určení, že jsou neplatné dohody, kterými vedlejší účastník (první žalovaný Majetkové družstvo Děhylov) převedl do vlastnictví jednak stěžovatelky (druhého žalovaného) a jednak společnosti REPADO, s. r. o. (třetího žalovaného), hospodářské zemědělské objekty na pozemcích p. č. 131, 132, 133 (nyní 133/2), 134, 135, 136 a 137/2 v katastrálním území Dobroslavice. Žalobu žalobci a) až g) odůvodňovali tím, že předmětné dohody byly uzavřeny v rozporu se zákonem č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jenom „zákon č. 42/1992 Sb.“), respektive, že dohody tento zákon obcházejí a dále tím, že byly uzavřeny v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 8. 2000 č. j. 12 C 196/96-176 určil, že dohody o vydání věci jsou neplatné. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 1. 2002 zrušil rozsudek soudu prvního stupně. Učinil tak dílem z procesních důvodů s odkazem na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jednak s ohledem na nově uplatněná skutková tvrzení žalobců. Soud prvého stupně poté rozsudkem ze dne 31. 1. 2003 č. j. 12 C 196/96-288 žalobu zamítl jednak pro absenci naléhavého právního zájmu na jejím podání na straně žalobců, jednak proto, že navrhovaný výrok by nemohl vést ke změně zápisu v katastru nemovitostí. Uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 28. 8. 2003 č. j. 8 Co 347/2003-328. Obě tato posledně uvedená rozhodnutí byla následně zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005 č. j. 28 Cdo 1137/2005-421. Nejvyšší soud se nezabýval věcně neplatností dohod, neboť soudy obou stupňů zamítly žalobu z formálního důvodu o absenci naléhavého právního zájmu na zjištění této neplatnosti. Podle dovolacího soudu však obecné vysvětlení ustanovení § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nebylo zcela důsledně aplikováno na konkrétní právní postavení žalobců. Okresní soud v Opavě pak v ústavní stížností napadeném rozsudku ze dne 27. 1. 2006 č.j. 12 C 219/2005-495 rozhodl o neplatnosti předmětných dohod a odvolací soud jeho rozhodnutí rozsudkem ze dne 4. 12. 2006 č. j. 8 Co 470/2006-600 potvrdil s tím, že se tyto dohody příčí dobrým mravům. Stěžovatelkou podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 2160/2007-643 odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. 3. Napadeným rozhodnutím stěžovatelka vytýká porušení jejího práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť oba obecné soudy k otázce dobrých mravů, které měly být předmětnými dohodami porušeny, nevedly dokazování a své rozhodnutí v tomto směru žádným způsobem neodůvodnily. Jejich rozhodnutí jsou tak v rozporu s ustanovením § 153 odstavec 1 o. s. ř., podle kterého soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a dále pak s ustanovením § 157 odstavec 2 o. s. ř. upravujícím povinnost soudu rozsudek řádně odůvodnit. Stěžovatelka v ústavní stížnosti charakterizuje pojem dobré mravy a připomíná nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, podle něhož nelze připustit, aby obecný soud vybočil z mezí stanovených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) např. při aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“ nebo „občanský zákoník“) používajícího relativně neurčitý pojem “dobré mravy“. Dále stěžovatelka připomíná nálezy Ústavního soudu, které zdůrazňují povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (nálezy sp. zn. II. US 249/97, III. US 176/96). Stěžovatelka je přesvědčena, že napadanými rozhodnutími obecných soudů bylo neoprávněně zasaženo i do jejího práva zaručeného čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena, jakož i do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Stěžovatelka zdůrazňuje, že předmětné nemovitosti po dobu více než 10 let v dobré víře užívá jako vlastník pro svou podnikatelskou činnost a svým nákladem je udržuje. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou způsobilá ji poškodit a stěžovatelka v tomto směru připomíná nález Ústavního soudu sp.zn. II. US 190/94, podle něhož nelze na základě ustanovení § 3 odst. 1 o. z., stanovícího, že výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka, neboť uvedený postup by vedl k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny. S ohledem na skutečnost, že napadenými rozhodnutími je zasahováno do jejích základních práv stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil. II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Opavě sp. zn. 12 C 219/2005 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě. 5. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž poukazuje na to, že při rozhodování byl vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005 č. j. 28 Cdo 1137/2005-421. 6. Okresní soud v Opavě ve svém vyjádření uvádí, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou. Důvody, pro které soud rozhodl o neplatnosti dohod o převodu hospodářských zemědělských objektů do vlastnictví stěžovatelky a společnosti REDAPO, s. r. o., jsou vyjádřeny v jeho rozsudku ze dne 27. 1. 2006 a v rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 12. 2006. 7. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí. III. 8. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě pouze polemizuje s hodnocením provedených důkazů a právními závěry učiněnými na jejich základě nalézacím a odvolacím soudem. Uplatňuje přitom argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňovala již v průběhu řízení a v podaném odvolání ze dne 10. 5. 2006 (č.l. 516-520) a dovolání ze dne 1. 3. 2007 (č.l. 614-620). Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv „běžné“ zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. 9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje v rovině jednoduchého práva s vhodností a přiměřeností obecnými soudy provedené aplikace ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř. a ustanovení § 157 odstavec 2 o. s. ř. stran nedostatečně provedeného dokazování a odůvodnění napadených rozhodnutí těchto soudů, jakož i s aplikací korektivu dobrých mravů při posouzení platnosti předmětných smluv ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a § 39 o. z. S uvedenými tvrzeními, o nichž má stěžovatelka za to, že podporují její tvrzení o porušení jejích základních práv, se však již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. 10. Úst