IV.ÚS 2326/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2326/16 ze dne 4. 1. 2018 N 1/88 SbNU 27 Výše náhrady za omezení vlastnického práva regulací nájemného v období do 31. 12. 2006   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka) a Jaromíra Jirsy - ze dne 4. ledna 2018 sp. zn. IV. ÚS 2326/16 ve věci ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Stuchlého, CSc., zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 4. 2014 č. j. 15 C 114/2007-290, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015 č. j. 54 Co 415/2014-323 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016 č. j. 26 Cdo 3940/2015-366, vydaným v řízení o stěžovatelově žalobě proti státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva regulací nájemného, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení. I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 4. 2014 č. j. 15 C 114/2007-290, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015 č. j. 54 Co 415/2014-323 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016 č. j. 26 Cdo 3940/2015-366 bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu vlastnického práva garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 4. 2014 č. j. 15 C 114/2007-290, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015 č. j. 54 Co 415/2014-323 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016 č. j. 26 Cdo 3940/2015-366 se ruší. Odůvodnění I. Řízení před obecnými soudy 1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal jako vlastník domu č. p. X1, na pozemku parc. č. X2, v katastrálním území Nusle, zaplacení částky 116 270 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva k domu v období od 1. 6. 2005 do 31. 3. 2006, způsobené regulací nájemného z bytu č. X3, o velikosti 3+1 a výměře 90,5 m2, který se nachází ve druhém nadzemním podlaží předmětného domu. Žalovaná částka odpovídala podle stěžovatele rozdílu mezi obvyklým nájemným a regulovaným nájemným v předmětném bytě za období od 1. 6. 2005 do 31. 3. 2006. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen "soud prvního stupně") nejprve rozsudkem ze dne 20. 7. 2012 č. j. 15 C 114/2007-216 přiznal stěžovateli náhradu za omezení vlastnického práva ve výši 107 269 Kč s příslušenstvím, přičemž co do částky 9 001 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Soud při určení náhrady vycházel z rozdílu mezi vybraným regulovaným nájemným na straně jedné a výší nákladů spojených s vlastnictvím bytu a přiměřeným ziskem na straně druhé. 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací na základě odvolání vedlejší účastnice vyhovující výrok zrušil usnesením ze dne 18. 9. 2013 č. j. 54 Co 255/2013-246, přičemž odkázal na v mezidobí přijatý právní názor Nejvyššího soudu obsažený v rozsudku ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 22 Cdo 367/2012. Podle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu "za referenční kritérium pro náhradu za omezení vlastnického práva je třeba vzít výši nájemného, kterou za předmětný byt mohl vlastník dosahovat podle zákona č. 107/2006 Sb. od 1. ledna 2007. Přiznání vyšší náhrady by vedlo k závěru, kdy by celková měsíční částka získaná vlastníkem v souvislosti s užíváním bytu (tj. součet vybraného regulovaného nájemného a náhrady za omezení vlastnického práva) do 31. prosince 2006 byla vyšší než nájemné, kterého mohl vlastník (pronajímatel) dosáhnout od 1. ledna 2007. Jestliže totiž nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu škody, jeví se tomuto východisku jako přiměřený závěr, že výše takové náhrady nepředstavuje reparaci ušlého zisku, kterého by případně pronajímatel mohl dosáhnout pronájmem bytu bez jakéhokoliv omezení výší nájemného, ale výše náhrady musí být proporcionální následné právní regulaci. Ta je pro období od 1. ledna 2007 stanovena zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Je třeba proto vzít v potaz, že i s účinností zákona č. 107/2006 Sb. zůstala zachována míra regulace výše nájemného, k jejímuž ukončení došlo k 31. prosinci 2010, resp. u bytů mimo jiné v hlavním městě Praze k 31. prosinci 2012 (§ 3 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb.), přičemž postup vedoucí k odstranění této regulace byl nastaven ve smyslu § 3 odst. 2 tohoto zákona možností pronajímatele jednostranně zvýšit nájemné jedenkrát ročně počínaje 1. lednem 2007 a následně vždy k 1. lednu (§ 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.), tj. postupem, který měl zajistit postupné omezení v možnosti ujednání o výši nájemného na straně jedné, na straně druhé měl také zohledňovat možné sociální dopady pro ty skupiny nájemníků, kde se okamžitá a jednorázová deregulace jevila jako sociálně a společensky nepřijatelná". 4. Soud prvního stupně rozhodl po vrácení věci odvolacím soudem znovu, a to ústavní stížností napadeným rozsudkem, kterým žalobu stěžovatele i ve zbytku zamítl. V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně v souladu s výše citovaným výkladem Nejvyššího soudu dovodil, že výše finanční kompenzace by měla být přiznána pouze jako rozdíl mezi regulovaným nájemným pobíraným za užívání bytu v rozhodném období a regulovaným nájemným zvýšeným k 1. 1. 2007 podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného"). Tento rozdíl činil podle soudu 779 Kč měsíčně, za žalované období deseti měsíců tedy 7 790 Kč. Soud uzavřel, že "částku ve výši 779 Kč měsíčně, kterou žalobce z nájmu předmětného bytu nedosahoval, nelze pokládat za tak citelný a intenzivní zásah do majetkové sféry žalobce, a tedy omezení jeho vlastnického práva", čímž ani nemůže být dán nárok na kompenzaci za omezení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). 5. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, neboť se zcela ztotožnil s jeho výkladem. 6. Dovolání stěžovatele bylo dovolacím soudem odmítnuto s odkazem na již ustálenou rozhodovací praxi a ustálený výklad vycházející z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 367/2012, jakož i dalších navazujících rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2153/2013 ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2423/2013 ze 17. 12. 2013 či sp. zn. 26 Cdo 158/2015 ze 14. 7. 2015. Nejvyšší soud též připomněl, že ústavní stížnosti proti třem posledně jmenovaným rozhodnutím byly odmítnuty. II. Tvrzení stěžovatele 7. Stěžovatel tvrdí, že zamítnutím jeho žaloby soudy zatížily svá rozhodnutí protiústavní vadou a porušily základní práva stěžovatele. Konkrétně došlo k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), jakož i k porušení čl. 4 odst. 3 Listiny (zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky) a čl. 4 odst. 4 Listiny (při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu; taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena). 8. Stěžovatel rekapituluje, že se domáhal nejprve zvýšení nájemného po nájemcích bytu, posléze v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.) se domáhal po vedlejší účastnici náhrady za omezení vlastnického práva regulací nájemného dle čl. 11 odst. 4 Listiny. 9. Podle stěžovatele nelze při zjištění výše náhrady za omezení vlastnického práva aplikovat zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného, který v rozhodné době neexistoval, a již vůbec nelze výši náhrady omezit ("zastropovat") výší pozdějšího "deregulovaného" nájemného podle uvedeného zákona. 10. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že právní závěry Nejvyššího soudu plynoucí z výše citovaného rozsudku ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 22 Cdo 367/2012 akceptoval též Ústavní soud v zamítavém nálezu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 3219/15 (N 105/81 SbNU 663). Stěžovatel však považuje uvedený nález Ústavního soudu za excesivní, neboť Ústavní soud nevzal v úvahu vlastní judikaturu, jíž je vázán, aniž postupoval podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Za takové situace není dle názoru stěžovatele tento nález závazný, a pokud by snad byl, lze jej zvrátit